Proměny cestních systémů
Antonín Kadlec
konojedy
[otevřít okno s aplikací Achivní mapy ČUZK][otevřít okno s aplikací OldMapsOnline.org]
Konojedy patří k obcím s nejstaršími písemnými záznamy (1. písemná zmínka 1057) v oblasti a byly od počátku jakousi křižovatkou cest vedoucí jak z jihu na sever, tak východu na západ. Tou jsou víceméně dodnes, nejbližší dálková komunikace spojující Litoměřice a Kravaře je ovšem situována výrazně východně a Konojedy míjí. I z těchto důvodů se dnes jeví jako nepříliš významnou vsí, která ovšem měla velmi bohatou historii a její role nebyla opomenutelná.
Nejvýznamnějším sídlem v okolí je zcela jistě město Úštěk, prokazatelně osídlené už od pravěku. Cesta spojující tyto sídliště patrně existovala ještě před založením Ličenic (1. písemná zmínka 1268), které jsou situovány na půl cesty mezi Úštěkem a Konojedy. Mezi nejstarší cesty patří i komunikace směřující na Bílý Kostelec (1. písemná zmínka 1057), Starý Týn (1. písemná zmínka 1055) a Lukov (1. písemná zmínka 1057). Mezi Lukovem a Konojedy byla založena Dubičná (1. písemná zmínka 1452), podobně jako Držovice (1. písemná zmínka 1141) doplnily starou cestu do Starého Týna. Mezi starší cesty patří i ta, která spojuje Konojedy a Kravaře (1. písemná zmínka 1175). Naopak mezi ty mladší lze pravděpodobně zařadit komunikaci mezi Konojedy a Brusovem (1. písemná zmínka až 1426).
Pozoruhodná je proměna cesty směřující na Kravaře. Z prvního vojenského mapování je patrné, že existovaly dvě rovnoběžné cesty, které lemovaly ze severu a z jihu jeden z přítoků Bobřího potoka, tekoucího k obci Kravaře. Na dalších několika mapových podkladech je patrné, že jižní cesta pomalu zaniká a severní cesta začíná dominovat. Zhruba ve stejné době zanikla i cesta, která přímo spojovala Konojedy a Blíževedly. Ta protínala hlavní komunikaci spojující Úštěk a Kravaře. Celá jižní část cesty spojující Blíževedly a Konojedy je však používána dodnes, dělícím prvkem je pak právě hlavní silnice. Severní část, která vybíhala od zámku a z východu obcházela Dubí horu, zcela zanikla.
Výraznou proměnou prošla i již zmíněná cesta na Držovice. Na 1. vojenském mapování je patrná cesta vybíhající ze západní části Konojed. Ta protínala dnes již zcela nefunkční a pobořený barokní statek zvaný Mayer Hof, nebo též „Poplužní dvůr“, a pokračovala kolem mlýnů na Úštěckém potoce směrem na Držovice. Patrná je i v dalších mapových podkladech, naposledy ji lze spatřit na snímcích z 50. let. Následně zaniká v průběhu kolektivizace a scelování zemědělských ploch. I přesto je lehce patrná z aktuálních leteckých snímků. Aktuální cesta do Držovic se odděluje na půl cesty mezi Konojedy a Ličenicemi na jih od zmíněných mlýnů, dle mapových podkladů je patrné, že existovala zároveň s přímou komunikací, ale na rozdíl od ní si udržela svou přibližnou polohu dodnes. Důvodem opuštění přímé cesty je pak patrně především zánik funkce významných hospodářských a technických staveb na její ose, ale zároveň již zmíněný proces scelování zemědělských ploch.
Velice podobný příběh má pak komunikace, která obíhala zámecký park z východu a přisedala ze západu k Dubí hoře. Přímo spojovala Konojedy s Dubičnou. Ztrácela na významu již před padesátými léty, kde je ještě patrná na leteckých snímcích. Její část dodnes obíhá zdi zámeckého parku, ale dále mizí zaoraná v polích. Na leteckých snímcích ji lze i přesto stále částečně vypozorovat. Stala se opět obětí scelování zemědělských ploch v průběhu kolektivizace.
Poslední cestu, kterou je možné zmínit, je přímá cesta do Pohorska, vybíhající východně od Konojed z cesty na Kravaře, krátce před jejím rozvětvením na severní a jižní rameno. Konojedy a Pohorsko i nadále spojují lesní cesty. 1. vojenské mapování však naznačuje, že cesta mohla být přímější. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že hodnověrnost tohoto mapového podkladu je v mnohých případech diskutabilní.
Zahořany
[otevřít okno s aplikací Achivní mapy ČUZK][otevřít okno s aplikací OldMapsOnline.org]
Obec Zahořany je dnes ze severu a z jihu uzavřena mezi důležitými komunikacemi. Na severu, za obcí Velký Újezd vede severovýchodním směrem silnice I/15 z Litoměřic na Úštěk. Na jihu vede jihovýchodním směrem trať železniční dopravy z Litoměřic na Mělník po severní straně Labe, které protéká o několik set metrů jižněji od zmíněné železnice. Obě tyto komunikace spojuje silnice 26111. Na vrcholech takto vzniklého trojúhelníku lze nalézt již zmíněné Litoměřice, u řeky leží Křešice a v severovýchodním vrcholu lze nalézt obec Horní Řepčice. Od komunikace protínající Zahořany se v jádru obce odděluje silnice 26112, protínající obec Velký Újezd, aby se o něco západněji opět setkala se silnicí I/15. Základní tvar cestní sítě vesnice tak může připomínat písmeno Y a to i na nejstarších mapových podkladech.
Na mapových podkladech z konce 18. a první poloviny 19. století pochopitelně není možné železnici najít. Na druhou stranu je patrné, že cestní systém byl daleko složitější a síť komunikací hustější, než dnes. Právě stavba železnice znamenala první výraznější proměnu cestního systému v okolí Zahořan v po barokním období.[1] Stavba železnice přinesla budování obslužných cest podél nově vznikající trasy a přeťala a dočasně utlumila do té doby využívané komunikace. Hlavní komunikace nebyla stavbou dlouhodobě narušena, ale z mapových podkladů je patrný konec užívání severní cesty do Encovan, která byla před touto proměnou součástí delší cesty vedoucí z Třeboutic, a patrně zanikla z důvodu intenzivnějšího využívání jižnější komunikace částečně kopírující železnici. Tato jižní cesta byla evidentně využívána i dříve, ale právě v době stavby železniční tratě získala na důležitosti a je možné hledat souvislost ve využití a tím pádem i kvalitativní proměně této cesty při výstavbě železnice. O umístění severní encovanské cesty však dosud hovoří podstavec jedné z encovanských drobných památek.[2] Podobně jsou lemovány i další komunikace, nicméně velká část objektů dodnes není v terénu dohledatelná (viz kapitola o plošném průzkumu). Prostřední cesta do Encovan vybíhající od kostela byla výrazně rozvětvená a jedna z větví spojující se s jižní cestou na Encovany je stále používaná, další ramena mají podobu lesních, nepříliš udržovaných cest. Mnohem zásadnější proměna cest se ovšem odehrála až ve 20. století. Na mapových podkladech z počátku 50. let je patrná cestní síť v zásadě shodná s mapami 19. století, které již zaznamenávají průběh železniční trasy. Naopak na pozdějších mapových podkladech krom hlavních komunikací a několika cest nezůstalo z cestních systémů užívaných před kolektivizací téměř nic. Zaorána v poli se tak ocitla téměř v celé své délce přímá cesta do Trnovan. Přímá komunikace spojující Zahořany a Ploskovice slouží dnes spíše jako obslužná cesta pro zemědělské stroje a stromy, které ji dříve lemovaly, vytvářejí jen hranici mezi dvěma rozsáhlými poli. Stejně tak zanikla i cesta obcházející z východu areál zámecké zahrady, která ještě v 50. letech přímo spojovala zahořanský zámecký areál s areálem zámku a dvora ve Velkém Újezdě.
Důležitou poznámkou je, že drobné části cest zůstaly zachovány. Jedná se o dnes slepé ulice obce Zahořany, které nevznikaly samovolně jako nějaké výběžky naznačující možnosti budoucího rozvoje. Naopak jsou to pozůstatky po starobylých cestách, kolem kterých se začaly postupně rozvíjet stavby, jejichž parcely jsou dodnes svědky dob dávno minulých, kdy jejich umístění dávalo daleko větší smysl, než dává nyní.
Jestliže byla zmíněna starobylost cest, možnou indicií mohou být data založení okolních vsí, se kterými byla vesnice přímo spojená. Právě přímé spojnice dnes již často chybí, obce se váží na dálkové, hlavní komunikace, ale ze starých map je přítomnost přímých tras mezi nejbližšími osadami patrná. Středověká vesnice je vnímána, a pravděpodobně velice správně, jako víceméně autarkní společenství. Je ovšem patrné, že kontakt s okolními vesnicemi a později městy byl pro každou ves důležitou podmínkou zajištění existence. Zahořany nepatří zdaleka k nejstarším obcím v oblasti. Naopak nejstaršími obcemi jsou patrně Křešice ležící přímo u řeky Labe, poněkud vzdálenější Trnovany a hlavně Ploskovice ležící severně od komunikace spojující Litoměřice a Ústí. Za zmínku rovněž stojí Horní Řepčice. Tyto obce se většinou objevují poprvé v zakládací listině Litoměřické kapituly (1057). Mezi těmito osadami patrně vedly trasy daleko před vznikem Zahořan (první zmínka 1318). Propojení Křešic a Ploskovic, zároveň však Křešic a Horních Řepčic vytvořilo onu vidlici komunikací, na které byly Zahořany postaveny. Pro založení vesnice hrál jistě velkou roli i Luční potok, protínající severozápadní část obce. Býčkovice se v pramenech podobně jako Velký Újezd (1197) a Encovany (1269) objevují dříve, naopak Sedlec (1367) později. I tak je patrné, že v době vzniku obce je možné předpokládat téměř celistvou komunikační síť v oblasti a je možné, že ve své podobě z vrcholného středověku přetrvala až do doby vzniku prvních mapových pramenů sloužících dnes pro poznání historické krajiny. Cesty přináší i řadu dalších souvislostí. Před samotným rozdvojením komunikace silnici obklopují dvě návrší. Na východním ostrohu dnes stojí kostel Nejsvětější Trojice, západní vyvýšeninou je pak vrch Křemín. Obě pozice teoreticky mohly hrát v minulosti vojenskou úlohu. Kostel je na 1. vojenském mapování dokonce obehnán barokním opevněním a místo by jistě bylo vhodné k umístění dělostřelecké baterie, nicméně na dalších mapových podkladech toto opevnění chybí a preciznost mapování je tak zapotřebí ověřit. Návrší a tvar kaple však odpovídá tvarem baroknímu typu opevnění. Obdobně strategicky působí i kopec Křemín, na kterém pevnost stála bezpochyby. Prostor Zahořan byl svědkem vojenských událostí například na počátku sedmileté války v roce 1757 a cesty v něm hrály důležitou roli, konkrétně pak cesta spojující Zahořany a Třeboutice severně od kopce Křemín.[3]
Za zmínku dále stojí funkce jiho-severních cest, které samozřejmě nespojují pouze dvě západo-východní komunikace, ale pokračují dále na sever, do jádra verneřické části Českého středohoří a jejím důležitým výchozím bodem nebyla železnice, ale řeka Labe.
Shrnutí
Obě obce dnes leží mimo hlavní komunikace a jsou stranou hlavní silniční dopravní tepny, totiž silnice spojující Litoměřice a Kravaře. Obě se tedy zdají být i z turistického hlediska významně opomíjené, což neodpovídá jejich historickému významu. Obě vesnice leží na důležitých křižovatkách. Na rozdíl od Zahořan, které vznikají na již stávajícím cestním systému, jsou Konojedy důležitým prvkem při jeho vytváření.
V případě Zahořan hraje v průběhu proměn cestního systému velkou roli železnice a patrně rovněž řeka Labe. Konojedy jsou těmto druhům dopravy vzdálené. V obou případech je možné sledovat postupný zánik některých komunikací již v průběhu 19. a v průběhu počátku 20. století. Ten souvisel s proměnou hlavních cest z důvodu jejich úprav pro stále intenzivnější používání motorových dopravních prostředků. Mnohé ze silnic, které ztratily na frekventovanosti, pak zanikly až v průběhu scelování zemědělského prostoru v průběhu kolektivizace. Do té doby byly patrné dva typy komunikací. Dálkové, které procházely jen skrze důležitá centra a míjely menší sídla, a přímé lokální, které často téměř přímočaře spojovaly nejbližší obce a vytvářely tak celkem bohatou cestní síť. Tyto přímé komunikace však v mnohých případech zanikly a k dnešnímu dni se spíše osvědčil systém napojování obcí na frekventovanější komunikace, které je míjejí. Ač se tedy jedná o obce vzniklé v různém období, které hrály v budování cestního systému odlišnou roli, obě obce si prošly velice podobným, významným procesem stavebních úprav v období baroka, aby obě upadly částečně do zapomnění, po dalších změnách souvisejících s odklonem dopravy.
Nejvýznamnějším zásahem bylo nakonec scelování zemědělských ploch v průběhu kolektivizace, které se stalo mnohým starým cestám osudným. Do té doby byl zánik cest pozvolný a cesty se proměňovaly na zemědělské obslužné trasy, nebo cesty lesní. V tomto období však řada z nich končí zaorána v poli. Z původních cest jsou tak dodnes patrné jen nevýrazné pahýly, případně o nich svědčí drobné památky, které tak ovšem často ztratily svou funkci. Jindy byly právě z tohoto důvodu přemístěny, nebo došlo k jejich zániku.