ŠTUKOVÁ VÝZDOBA V ZAHOŘANECH
Vít Honys
Štuk představuje specifickou formu ušlechtilé omítky, která bývala užívána pro dekorační účely již od starověku. Po středověkém poklesu zájmu o tuto techniku, daném zejména ve středoevropském prostoru také úbytkem zdrojů mramorové moučky z opuštěných antických lomů, došlo k jejímu znovuvzkříšení v období pozdní renesance. Znovuobjevování ruin památek antického Říma vedlo i k objevům jejich štukových dekorací, přičemž jejich průzkumy, které provedl Giovanni da Udine, vedly ke znovuobjevení původního složení štukové masy. Tou je vápno s příměsí mramorové moučky, resp. krystalického vápence, říčního písku a vody. Relativní cenová dostupnost, lehkost a formovatelnost této hmoty vedla k postupnému rozšíření této techniky pro dekorační zušlechťování architektury, a to i do zaalpských oblastí. Na jejím rozšíření do středoevropského prostoru a dále do oblasti Polska a Litvy se zasloužili především migrující umělečtí řemeslníci z hornaté oblasti dnes severoitalských jezer (Como, Ticino aj.), jejichž komunity si na realizace tohoto druhu dekorace udržovaly hluboko do období baroka monopol.
ZÁMEK
Časově nejstarší štuková výzdoba kleneb přízemí jižního křídla zahořanského zámku představuje jednu z forem využití štukatérské dekorační techniky v podobě tzv. komunikujících rámců. Vznikla ve středoevropské pozdní renesanci, lze ji datovat přibližně od poslední třetiny 16. století hluboko do století 17. Je dána vytvářením vzájemně propojených geometrizujících obrazců z dekorativně pojednaných plastických štukových lišt či pásů, které původně zdůrazňovaly především klenební hrany či pasy, postupem času však přerostly ve specifické členění rozsáhlých klenebních ploch. Jejich rastr představuje obvykle svébytnou rustikalizovanou formu, v níž jen vzdáleně tušíme antické či renesanční předlohy pro členění kazetových stropů prezentované především v teoretickém díle Sebastiana Serlia. Největšího rozšíření dosáhly na Moravě, na území Polska a Litvy. V severních Čechách jsou, snad s ohledem na přežívání gotizujících kamenných prvků v tzv. saské renesanci, poměrně ojedinělé. Známy jsou z interiérů zámků v Chomutově a Klášterci nad Ohří. Zahořanské komunikující rámce, převážně ve formě hexagonů s uplatněním především opakujícího se motivu pobíjeného dekoru - tzv. beschlagwerku, v kombinaci s rozetkami, představují přes značnou rustikálnost, projevující se především nepravidelností obrazců, další doposud téměř neznámý regionální příklad užití tohoto principu. Ten se zde dokonce snoubí s archaizujícím reliktem antropomorfní konzoly v podobě rustikalizované hlavy a současně progresivnějším plastickým prvkem mělké niky završené mušlí. Vznik této štukové výzdoby lze předpokládat pravděpodobně až v první čtvrtině 17. století. Její modelaci a patrně i původní barevnost ovšem poněkud zaslepují mladší vrstvy vápenných nátěrů.
Velmi kvalitní příklad vrcholně barokního štuku přibližně 20. let 18. století pak představuje výzdoba stropu tzv. rytířského sálu v prvním patře východního křídla, vyplňující obvodovou plochu okolo centrálního zrcadla, původně jistě předurčeného pro nástropní malbu. Dekor je vymezen vnitřním zalamovaným štukovým rámem s masivní profilací a subtilnějším vnějším, v rozích prokrajovaným orámováním. Tato plocha je vyplněna v rozích trophaei se štíty s překříženými zbraněmi a praporci zavěšenými na pentlích v reliéfu nízkém a alegorickými postavami v reliéfu vysokém, které propojují girlandy s putti a kartušemi vroubenými páskovým a akantovým dekorem. Její provedení by bylo hypoteticky možno spojovat s osobou sochaře Matthiase Tollingera z nedalekých Litoměřic, který byl kvalitní realizace figurálního štuku schopen provádět.
Z přibližně shodné, či nepatrně pozdější časové vrstvy je pak nika vyložená umělým mramorem s navazujícími relikty otisku menzy, původně snad sloužící pro umístění relikviáře v přízemním prostoru, v němž se ve své době měla nacházet zámecká kaple.
Kostel Nejsvětější Trojice
Štuková výzdoba kleneb v kostele Nejsvětější Trojice v Zahořanech odráží ve většině Evropy nazrávající zlatou dobu využití štukové dekorace doby raného baroka, která pozvolna pokrývá většinu volných ploch a rámuje plochy kartuší zrcadel predisponovaných pro nástěnnou malbu. Typická pro toto období je hloubková víceplánovost a vedle dekorativní složky štukové dekorace prosazování antropomorfizace s uplatněním výraznější monumentality. Základem je zdůraznění klenebních hran a rámů plastickým vejcovcem, přičemž klenební hrany se stýkají v plastických rozetách. Tyto prvky se opakují a jsou zřejmě alespoň částečně vytvářeny pomocí výdusků. Tuto rovinu doprovázejí nízké reliéfy vnitřních plochy mezi nimi a ploch klenebních pasů. Ve vnitřních plochách klenby hlavní lodi a presbytáře se uplatňuje reliéfní štuková výzdoba s motivy zavíjeného dekoru – rollwerku a stylizovaných cherubínských hlaviček rámující oválné a trojlaločné kartuše. Klenební pasy nesou v presbytáři fruktosy s granátovými jablíčky symbolizujícími vnitřním obsahem Kristovu oběť a současně množství božských milostí, na vítězném oblouku akantové rozviliny a nad bočními emporami z váz vyrůstající olivové ratolesti, opět symbolického obsahu. Více do prostoru pak vystupuje antropomorfní složka, a to postavami andělů spočívajícími na vystupujících konzolách s cherubínskými hlavičkami nad korunní římsou a symbolicky i zjevným formálním výrazem podpírající klenební kartuše, coby jakýsi přechodový tektonický prvek. Takto bohatá štuková výzdoba již vyžadovala jistou dělbu práce na decoratori a plasticatori.[1] Na pojetí figur, spojených s podložkou nejen zády, ale do značné míry také končetinami, je však současně patrná ještě téměř manýristická topornost provedení i obava z vystoupení figury do prostoru.[2] Tyto prvky prozrazují, že tato výzdoba vznikla bezprostředně s dokončením stavby v 50. letech 17. století a je otázkou, jaký podíl na ní měl předpokládaný realizátor stavby.[3] Přes pozdější provedení malířské výzdoby kartuší, s níž bylo nepochybně počítáno od počátku a jejíž provedení bylo ovlivněné patrně nejen dobovým nedostatkem kvalitních umělců – malířů, ale také ekonomickými možnostmi, jde však v podstatě o první raně barokní souborné umělecké dílo s dominancí štukové plastické dekorace v regionu a tudíž významem přesahující jeho hranice.[4]
Další ze štukatérských disciplín se v interiéru projevila o století později. Jde o techniku umělých mramorů hlavního oltáře a bočních oltářních architektur, zde spojenou s příslušníky význačné v Litoměřicích usazené rodiny Hennvogelů, původem z Freyenfelsu u Bamberku. Hennvogelové znalí též nejnáročnější mramorářské techniky, tzv. scaglioly, patřili k předním osobnostem tohoto umění. Podstatou pracovně náročné a choulostivé techniky je směs klihové vody, alabastrové sádry a přírodních pigmentů nanášená v síle okolo 1 cm na podklad. Nanesená barevná vrstva je po tvarování a utažení opakovaně broušena a tmelena v několika cyklech a opatřena finální transparentní úpravou. Na oltářních architekturách zahořanského kostela se uplatňuje převážně v šedavých a červenavých pastelových tónech, reprezentujících již období rokoka.