Areál kostela Nejsvětější Trojice v Zahořanech

Martin Barus – Kamil Podroužek

Stavební dějiny kostela Nejsvětější Trojice v Zahořanech

Kostel Nejsvětější Trojice v Zahořanech tvoří krajinnou dominantu širšího okolí a patří mezi poměrně známé památky raně barokní architektury v severních Čechách. Tato proslulost je dána tím, že se jedná o jednu z nejstarších barokních staveb vystavěných po třicetileté válce v Čechách, a také jejím poměrně tristním stavem.

Předchůdci zahořanského kostela

Ačkoliv byl zahořanský kostel Nejsvětější Trojice vystavěn v polovině 17. století, je vzhledem ke staršímu osídlení vsi oprávněné, ptát se po jeho případných předchůdcích. Tradiční prameny, které zachycují existenci kostelů ve vrcholném středověku, Zahořany nezmiňují.[1] Lze tedy předpokládat, že místní obyvatelé docházeli za bohoslužbami, svátostmi i svátostinami do kostela v blízkých Křešicích, který je doložen přinejmenším již v polovině 14. století.[2] O existenci jakékoliv sakrální stavby v Zahořanech nemáme zprávy ani z předbělohorského období.[3]

Za pozornost však stojí informace tzv. popisu Čech z roku 1654, který vychází z berní ruly. Podle zmíněného popisu měla v Zahořanech stát filiální kaple.[4] Podobné informace přináší i Georg Adalbert Wahner, podle nějž měla stát na místě nově zbudovaného kostela blíže nespecifikovaná kaple[5] a stejné informace mají, údajně na základě zápisu ve farní kronice, také Josef Václav Bouchal[6] a anonymní sepisovatel rukopisných dějin obce Zahořany.[7] Vinzenz Luksch dokonce tvrdil, že barokní novostavba nahradila starší kostel zničený za třicetileté války.[8] Jiní autoři se opírali o svědectví z doby výstavby kostela, čerpané patrně opět z farní kroniky, podle nějž „při stavbě nynějšího kostela našlo se zdivo natřené žlutou barvou“.[9]

Poloha na návrší na okraji Zahořan, které vyniká zejména z pohledu od Labe, byla pro vybudování stavby dominující širokému okolí velmi vhodná. Nový zahořanský kostel tedy mohl přirozeně navazovat na starší sakrální objekt, spíše kapli než kostel, o němž však nemáme žádné bližší informace.

Novostavba kostela Nejsvětější Trojice v Zahořanech

Jan de la Croone koupil Zahořany v roce 1651 a již v roce 1653 zahájil práce na novostavbě kostela. Stavba byla dokončena v roce 1656,[10] a to nejpozději na počátku léta.[11] Na rok ukončení stavby poukazovaly dvě epigrafické památky přímo v kostele. Pamětní tabulka s jednoduchým nápisem „Andenken / De La Coroni / 1656“ se nacházela v podkruchtí na pilíři u schodiště vedoucího na kůr.[12] Její datace však nemusí být nutně současná se stavbou kostela. S touto dobou ovšem nesporně souvisí nápis, který se měl nacházet na vítězném oblouku ve zřejmé souvislosti s aliančním erbem stavitelského manželského páru, Jana de la Croone a jeho choti Markéty von Birenbach. Nápis, jehož plné znění cituje pouze Georg Adalbert Wahner a který sděloval, že zahořanský kostel nechal postavit výše uvedený manželský pár v roce 1656,[13] byl v pozdější době zabílen.[14] Částečně byl ještě fotograficky zdokumentován na počátku tohoto století,[15] nyní jsou již jeho torza sotva patrná. Na fundátorský manželský pár s největší pravděpodobností odkazoval také alianční erb umístěný ve vrchní části hlavního vstupního portálu.

Ačkoliv nám dochované prameny nedokládají žádné konkrétní jméno, které bychom mohli bezpečně spojit s budováním kostela, lze se nepochybně připojit k mínění Vinzenze Luksche, podle nějž se na stavbě podíleli mistři litoměřického stavitelského cechu. Jejich nejstarší mistr Bernardo Spineta, který byl od roku 1654 litoměřickým měšťanem, se následně v letech 1658–1661 objevuje i v zahořanské křestní matrice jako kmotr.[16]

Vnější podoba, jíž zahořanskému kostelu vtiskl její stavitel, je ve své podstatě zachována až do dnešních dnů. Jedná se o jednolodní podélnou stavbu s odsazeným trojbokým závěrem. Průčelí kostela je trojosé, střední část s portálem vystupuje vpřed mělkým rizalitem. Boční části jsou členěny lizénovými rámci. V ose je umístěn štít oddělený římsou z prejzů, který je rovněž členěný lizénovými rámci a zakončený trojúhelníkovým frontonem završeným kovovou, dnes značně poškozenou svatozáří. Ostatní části obvodového pláště kostela (včetně presbytáře) jsou členěny lizénovými rámci, po celém obvodu kostela pak obíhá korunní římsa.

Interiér kostela je jednolodní prostor s emporami. V západní části kostela je na stlačeném oblouku zděná, v čele konvexně vyklenutá kruchta, na kterou vede schodiště při jižní straně, jež dále pokračuje ke krovům. Loď je zaklenuta dvěma poli valené klenby s lunetami. Po obou stranách jsou valeně sklenuté boční kaple, vtažené mezi pilíři s bohatě profilovanými římsami. Z presbytáře jsou po stranách vchody do severního depozitáře a jižní sakristie. Zřejmě již při výstavbě kostela byla zřízena v prostoru presbytáře krypta. Dle pozdějších zpráv měl být její vchod zakryt cihlami, které bylo nutné při pohřbech odstraňovat.[17] Zřejmě se mělo jednat o rodovou nekropoli zakladatele kostela, avšak Jan de la Croone je pohřben v kostele sv. Tomáše v Praze na Malé Straně. Ani z pozdějšího období nemáme zprávy o tom, že by byla krypta využívána jako místo posledního odpočinku majitelů zahořanského panství, pouze 10. února 1731 byl do krypty pochován někdejší inspektor tohoto dominia Paul Friedrich Briccius.[18]

Vzhledem k údaji z roku 1664, kdy je doloženo vyplacení „ Ziegeldacher“,[19] a níže popsaným skutečnostem zastřešení ostatních objektů v zahořanském církevním areálu je velmi pravděpodobné, že kostel byl již od doby svého vzniku pokryt taškami. Na střeše byla v této době vybudována sanktusová věžička a do ní osazen malý zvonek. Vzhledem k jednotné zakázce na další zvony v samostatně stojící zahořanské zvonici lze předpokládat, že i zvon v sanktusníku byl ulit v roce 1655. Zda byla již v době stavby kostela zdobena tato věžička větrnou korouhvičkou ve tvaru kohouta, netušíme. Pramenně je tato s několika legendami spojená ozdoba doložena až v 19. století.[20]

Intaktní součástí výše zmíněné štukové výzdoby kostela je na vítězném oblouku dodnes dochovaný alianční erb Jana de la Croone a jeho manželky Markéty von Birenbach,[21] tedy fundátorů kostela.

Vnitřní vybavení kostela

Se stavbou kostela pochopitelně souviselo i zabezpečení jeho vnitřního vybavení. I v tomto směru byl Jan de la Croone pečlivým patronem. V kostele nechal zřídit hlavní oltář zasvěcený Nejsvětější Trojici a protějškový pár bočních oltářů v lodi zasvěcených zřejmě Panně Marii a Svatému Kříži,[22] což mj. dokládají i zmínky o třech oltářních plátnech a třech kanonických tabulkách v inventáři kostela z roku 1659.[23] Dále lze počítat s takřka obvyklým mobiliářem – kazatelnou,[24] modlitebními lavicemi či křtitelnicí. O jejich podobě však nemáme žádné bližší zprávy, neboť padly za oběť pozdějšímu požáru kostela.

Varhanami byl kostel vybaven zřejmě již v roce 1656, kdy je při kostele doložen první varhaník.[25] Dle mladšího podání měly být varhany přeneseny z kaple zahořanského zámku, podle jiného zdroje měly být do kostela Nejsvětější Trojice umístěny až v roce 1663.[26] Bližší informace o tomto nástroji nemáme, je možné, že se jednalo pouze o pozitiv.

Nezbytnou součástí kostela byla také křtitelnice doložená již k roku 1659, kdy kostelní inventář zmiňuje „eine weyßer plöchere Kößel zum Taufwasser“.[27] Popis není zcela výstižný, je ovšem pravděpodobné, že se nejednalo o celou křtitelnici, ale pouze o plechovou misku, která v ní byla umístěna. Původní křtitelnice však byla během 18. století nahrazena novou, 90 cm vysokou a zdobenou cherubíny, kterou Luksch datoval do pozdního baroka.[28] Pramenně je doložena poprvé roku 1836.[29] Pozdější zprávy udávají její umístění ve výklenku, resp. části předsíně vlevo od vstupu do kostela.[30]

Rovněž Janu de la Croone vděčil kostel za své dovybavení různými liturgickými předměty, jak zaznamenává inventář sepsaný zřejmě roku 1659. Preciosa byla především stříbrná, mnohá však pozlacená, hojná byla veškerá liturgická roucha a kostel, v němž se mj. nacházely různé korouhve a krucifixy, měl být osvětlen řadou různých svícnů. Kompletní přehled o dobovém vybavení kostela podává inventář z roku 1659.[31] Paměť na fundátora Jana de la Croone trvala i díky dalšímu předmětu, který kostelu věnoval, válečné vlajky s pozlacenou špičkou.[32] Nutno dodat, že militaria nebyla zcela obvyklou součástí kostelního vybavení.

Další záležitosti spjaté s výstavbou kostela

Datum svěcení kostela Nejsvětější Trojice není jisté. Dobře informovaný a s nezvěstnou zahořanskou farní kronikou obeznámený Georg Adalbert Wahner tvrdí, že svěcení provedl ještě v roce 1656 první litoměřický biskup Schleinitz.[33] Obvykle exaktní Johann Schlenz uvedl na různých místech svého díla o počátcích litoměřické diecéze dvě data – 26. května 1656[34] a svátek Nejsvětější Trojice (27. května) v roce 1657, přičemž ve druhém případě zmínil i přítomnost biskupa Schleinitze.[35] Pozdější datum uvádí i Luksch,[36] dřívější naopak ve svém drobném spisku zahořanský kněz Josef Václav Bouchal[37] a s drobnou obměnou také Tesař.[38] Vzhledem k patrociniu kostela by bylo logické, aby jeho vysvěcení proběhlo na svátek Nejsvětější Trojice, což odpovídá roku 1657.[39] Ve stejném roce byla nadto založena matrika[40] i kniha kostelních účtů.[41] Navíc pokud by ke svěcení kostela došlo 26. května 1656, stalo by se tak pouhý den po slavnostním vstupu biskupa Schleinitze do Litoměřic a jeho intronizaci v tamní katedrále,[42] což není příliš pravděpodobné. Lze tedy předpokládat, že k vysvěcení kostela došlo 27. května 1657.

V těchto souvislostech je dobré ještě připomenout, že při zahořanském kostele působil od počátků duchovní, fara zde však vznikla až v roce 1658.[43] Do kolatury zdejšího duchovního správce měly vzhledem k nedostatku duchovenstva patřit po dohodě mezi Janem de la Croone a litoměřickým biskupem Maxmiliánem Rudolfem Schleinitzem také neobsazené Horní Počaply a Křešice, které byly součástí biskupských statků. Tento stav pak trval až do roku 1756, kdy vznikla samostatná křešická farnost.[44]

Mladší stavební úpravy kostela

Ke stavu a vývoji zahořanského kostela ve druhé polovině 17. století neexistuje mnoho zpráv. V roce 1664 obdrželi neznámý malíř, kovotepec, tesaři a pokrývači 11 zlatých a 26 krejcarů za „Knopf und Kreutz“.[45] Je pravděpodobné, že takto byl ozdoben vrchol zvonice, neboť podobně je jeho zakončení popisováno i v 19. století,[46] zatímco na vrcholu sanktusníku je doložena korouhvička ve tvaru kohouta. Ve stejném roce pak byla opravena také kazatelna a hřbitovní zeď.[47]

Zásadnější změny ve vybavení kostela je možné datovat až do samého závěru 17. století a spojit je s dalším z patronů, a sice s Hellfriedem Františkem Kaisersteinem i s jeho ženou Františkou Blandinou. Na prvním místě je nutné uvést dřevěnou polychromovanou asi 2 metry vysokou sochu sv. Jana Nepomuckého, kterou baron Kaiserstein zakoupil roku 1696 v Praze a věnoval ji kostelu. Umístěna byla na konzole naproti kazatelně.[48] Údajně se mělo jednat o třetí nejstarší dřevěnou sochu sv. Jana Nepomuckého v Čechách.[49]

V roce 1697 baronka Františka Blandina fundovala třetí z bočních oltářů v zahořanském kostele, který byl zřejmě z donátorčiny vůle zasvěcen sv. Anně.[50]

O dva roky později byl kostel zasažen požárem, o němž nemáme žádné bližší podrobnosti.[51] Dle Luksche požár zničil hlavní oltář, o rozsáhlejší katastrofu se však zřejmě nejednalo, neboť ho přežila i výše zmíněná dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého.[52] Tomu by mohla nasvědčovat i absence jakýchkoliv významnějších výdajů na opravy kostela v zádušních účtech.[53]

V roce 1702, kdy Zahořany vlastnil zřejmě již František Mikuláš z Valdštejna, byla úštěckým truhlářem Sieberthem zhotovena nová dřevěná architektura hlavního oltáře. Do ní pak byly osazeny dva obrazy, které byly pořízeny v Praze. Na hlavním, nahoře půlkulatě ukončeném plátně byla zobrazena Nejsvětější Trojice oslavovaná anděly, malba umístěná v nástavci představovala uprostřed monogram IHS doprovázený anděly.[54]

Zřejmě v souvislosti s opravami hlavního oltáře vznikl v roce 1702 také čtvrtý boční oltář kostela Nejsvětější Trojice zasvěcený sv. Antonínu Paduánskému. Jeho donátorem byl písař zahořanského panství „ Ribogilek“.[55]

Kostel pod patronátem rodu O’Gilvy

Již v roce 1711 byla vystavěna nová kruchta,[56] na níž byly ještě téhož roku osazeny nové varhany, zhotovené sokolovským mistrem Franzem Dominikem Kannhäuserem.[57] V návaznosti na tuto stavební úpravu byl na vnitřní stranu průčelní zdi nad kruchtou umístěn štukovými akanty rámovaný alianční erb, který je označován jako „Doppelwappen der Ogilvy“.[58] Heraldicky vpravo je vyobrazen erb rodu O’Gilvy, druhý erb patří štýrskému rodu Weltz (Welz), z nějž pocházela manželka Hermanna Karla O’Gilvy Ester Anna. K jejich sňatku došlo 20. února 1713, což je datací post quem této heraldické památky. Jedná se o nepochybný protějšek aliančního erbu Jana de la Croone a Markéty von Birenbach na vítězném oblouku.

V letech 1719 a 1720 proběhla poměrně výrazná oprava kostela. V květnu 1719 byli vyplaceni zedníci a tesaři a uhrazen potřebný materiál.[59] V následujícím roce proběhla oprava celé kostelní střechy spočívající v přeložení a částečné výměně střešních tašek.[60] Jaké konkrétní práce proběhly v kostele především v roce 1719 nelze na základě jednoduchých účetních záznamů přesně určit, ale je možné, že měly nějakou souvislost s krovem, což by mohlo korespondovat i s následující opravou střechy. Další oprava kostelní střechy proběhla v roce 1736.[61]

Četné opravy rovněž prodělala zvonice. V roce 1715 bylo zřejmě vyměněno její plechové zastřešení. Ze zádušních prostředků byli vyplaceni tesaři i pokrývači a byl uhrazen „plech und anderen material“.[62] K dalšímu novému oplechování zvonice došlo v roce 1729.[63] O dva roky později však zahořanský kostel postihla velká bouře („großen Sturm Wind“), která vytloukla kostelní okna[64] a shodila část plechu ze zvonice a šindelové krytiny ze střechy kaple sv. Jana Nepomuckého. Opravou oplechování byl pověřen klempíř Gabriel.[65]

Dochované zádušní účty umožňují poznat blíže i vybavení zahořanského kostela. Nejpozději v roce 1709 v něm existoval Boží hrob.[66] V roce 1715 byl za dva zlaté pořízen nový pár cínových obětních konviček.[67] O tři roky později přelil blíže neurčený litoměřický cínař šest velkých a dva malé svícny za celkovou sumu 25 zlatých 9 krejcarů.[68] V kostele byla nejpozději od roku 1720 umístěna relikvie, pro niž byla ve zmíněném roce křešickým truhlářem za 14 zlatých vyrobena jakási skříňka,[69] o dva roky později bylo za tři zlaté pořízeno voskové Jezulátko do jeslí[70] a v roce 1727 pak byly pro umístění na hlavní oltář zakoupeny u neznámého kováře tři páry váz („ Blumen Stöckh“).[71] O čtyři léta později byl pořízen nový velký modrý prapor, přičemž na starší malý modrý prapor byly namalovány dva obrazy.

Dle mladších zpráv[72] byla architektura všech čtyř bočních oltářů sjednocena do stejné podoby[73] litoměřickým sochařem Matthiasem Tollingerem (Dollingerem), který zemřel roku 1740.[74] Definitivní podobu zahořanským oltářům dal roku 1766 litoměřický štukatér a mramorář Martin Hennenvogel.[75] Jeho práce na hlavním oltáři nebyla hrazena z kostelních účtů, ale z daru mlynáře Josefa Meltzera (Melzera, Mötzera)[76] v hodnotě 400 zlatých.[77] Tato suma však nedostačovala, a tak majitelka zahořanského panství a patronka kostela věnovala na vybudování nové oltářní architektury potřebný materiál a ještě částku 300 zlatých.[78] Na stavbu oltáře měl přispět i sládek Petr Anton.[79] Hennenvogel do nové architektury z umělého mramoru zakomponoval dva původní obrazy z roku 1702. Na oltářní římsu umístil dvě protějškové sochy andělů, z nichž jednoho Luksch považuje za Archanděla Michaela,[80] a na oltářní branky sochy sv. Petra a sv. Pavla. S drobnými úpravami zůstalo toto Hennenvogelovo dílo v kostele v nezměněném stavu až do poloviny 20. století.

Vzhledem k jasnému rozdílu v podobě první a druhé protějškové dvojice vedlejších oltářů a zároveň relativní podobnosti utváření architektury první dvojice (tj. oltářů Panny Marie a sv. Kříže) s formou hlavního oltáře, uvažoval Vinzenz Luksch také o možnosti, že by mramorování zmíněných dvou oltářů pocházelo rovněž od Martina Hennenvogela.[81] Tvaroslovná podobnost by tomu mohla skutečně naznačovat, stejně tak je pravděpodobné, že k uskutečnění tohoto díla mohlo dojít rovněž v roce 1766.

Výše zmíněný zahořanský mlynář Josef Meltzer (Möltzer)[82] patřil ke skutečným dobrodincům zdejšího kostela. V roce 1766 se zásadním způsobem podílel na přestavbě hlavního oltáře, v závěti pak odkázal 150 zlatých na novou kazatelnu.[83] Vzhledem k tomu, že zemřel v září 1772,[84] byla tato nepostradatelná součást kostelního inventáře vybudována zřejmě v následujícím roce. Jednalo se o vcelku tradiční dřevěnou pětibokou kazatelnu zdobenou vyobrazením čtyř evangelistů a čtyř církevních otců, kteří byli umístěni v bočních polích kazatelny a dále ve třech polích, která kryla schody. Na stříšce kazatelny byla umístěna socha Spasitele.[85]

Jednou z nejcennějších součástí vybavení zahořanského kostela, která si zaslouží samostatnou pozornost, byla monstrance, resp. její součást sloužící k uchycení adorované hostie zvaná lunela či melchisedech.[86] Samotnou tepanou, pozlacenou a hojně zdobenou monstranci věnoval kostelu mlynář Jan Jiří Rosenkranz. Jednalo se o zbožný dar, který nechal u litoměřického zlatníka Samuela Franze Steinbrennera za 296 zlatých vyrobit v roce 1740 na památku své zesnulé ženy Apolonie.[87]

Donátorkou melchisedechu byla výše zmíněná hraběnka Ester Anna O’Gilvy, která jej nechala vyrobit ze 40 dukátů, tj. ze čtrnáctikarátového zlata o celkové váze 73,5 gramu.[88] Jeho plocha byla posázena brilianty a rubíny, přičemž uprostřed se nacházel jeden velký briliant a pod ním jaspis. Oba tyto nejcennější drahé kameny obdržel někdejší majitel zahořanského panství Karl Hermann O‘Gilvy jako dar od císaře Karla VI. za to, že mu dvakrát přinesl od prince Evžena Savojského cennou zprávu z bojů proti Turkům.[89] Melchisedech darovala hraběnka kostelu v roce 1766 či 1767.[90] Cennost přečkala – na rozdíl od Rosenkranzovy monstrance[91] – i zabavování kostelního stříbra v roce 1810 a byla již tehdy velmi ceněna, o čemž mj. svědčí i poznámky v dobových pramenech, že nebyla uložena v kostele, ale u příslušného kostelního patrona.[92]

V roce 1797 pak byly výrazným způsobem přestavěny varhany. Nástroj, který byl vyroben ve Štětí, byl obrácen samostatným positivem s hracím stolem přímo do lodi kostela, čímž byla zásadním způsobem změněna jeho celková dispozice.[93]

Drobnou zmínku si zaslouží událost z 3. října 1715, kdy zde došlo k zázračnému uzdravení jakési 15leté Kateřiny z Plzeňska, která byla „ slepá a křivá (krumm)“. Berla, kterou zázračně uzdravená již nepotřebovala, byla pověšena na hlavní zdi za oltářem a zahořanský kostel začali vyhledávat četní poutníci.[94] Mírně odlišně popisuje tuto událost Georg Adalbert Wahner, který sice nezná zázračně uzdravenou z Plzeňska jménem, ale dodává, že zároveň s ní došla uzdravení i Anna Františka Donátová, manželka úštěckého primátora.[95]

Inventář z roku 1810 popisuje četné předměty devočního charakteru, které se měly nacházet při „Jesukindl Altar“. Jedná se patrně o oltář zasvěcený sv. Anně, na němž však bylo vyobrazeno celé Kristovo příbuzenstvo, včetně Krista jakožto dítěte. Při tomto oltáři se tedy mělo nacházet množství devočních stříbrných mincí různého původu, filigránových medailek a různých dalších stříbrných předmětů.[96]

V roce 1756 bylo při kostele založeno bratrstvo zasvěcené Nejsvětější Trojici. O činnosti bratrstva nemáme žádné zprávy, jistou představu si lze učinit pouze z písemností spojených s jeho zánikem. Zahořanské trojiční bratrstvo se nikterak nevymykalo obdobným venkovským konfraternitám. Všechny předměty, kterými disponovalo, byly v aukci dne 17. srpna 1785 rozprodány, čímž bratrstvo zaniklo.[97]

Sanace statických problémů a vybavení kostela v první polovině 19. století

Vzhledem k nedostatku pramenů nelze ke stavebním dějinám kostela v poslední třetině 18. století sdělit nic bližšího. Žádné podstatné změny ovšem nelze předpokládat, pozornost bylo věnována především běžné údržbě objektu. Někdy kolem roku 1800 však došlo k zásadní události, ovlivňující dějiny zahořanského kostela až do dnešních dnů. Z neznámých důvodů, které dobové prameny neobjasňují, došlo k vytvoření velkých trhlin ve zdi především v okolí hlavního oltáře.[98] Jak vyplývá ze stavebních spisů z roku 1816, byly tyto trhliny ohledány již roku 1804 stavebním ředitelem c.k. komory Ramischem,[99] který zhodnotil, že řešení tohoto problému nesnese odkladu. Jak je pak dále zmíněno v dokumentech z roku 1816, k žádným opravám nebylo přistoupeno, a to zřejmě vzhledem k převodu panství z majetku c.k. komory na toskánské Habsburky.[100] K oddalování oprav nepochybně přispěly i události dalších let včetně státního bankrotu, takže k jejich realizaci došlo až ve zmíněném roce 1816. K uskutečnění byl připraven plán vytvořený stavebním dozorcem („Baufaufseher“) Prokschem, který zcela odpovídal návrhu opatření z roku 1804. Podle něj měl být zcela vyměněn krov bez jakéhokoliv využití materiálu z původního krovu. Vzhledem k tomu, že nebylo údajně možné sundat starý krov bez přípravy nového, existoval odhad, že kostel by byl bez střechy až 62 týdnů, což vyvolávalo pochopitelné obavy ze značného poškození jeho interiéru. Nakolik byl tento návrh realizován nelze pramenně doložit, pouze obvykle dobře informovaný Luksch, který měl ještě k dispozici farní kroniku, tvrdí, že nový krov byl na kostel osazen roku 1816.[101]

K zásadnímu stavebnímu zásahu tak došlo až v roce 1844. Kostel byl stažen táhly, aby se praskliny dále nezvětšovaly. Vzhledem k tomu, že Luksch čerpá informace o této úpravě z blíže neurčeného zápisu vrchnostenského stavitele Proksche,[102] je pravděpodobné, že tento je i autorem níže popsané „záchranné akce“. Aby bylo zabráněno tvoření a dalšímu rozšiřování trhlin ve zdech i klenbě, byla do kostela ve výšce hlavní interiérové římsy instalována dvě táhla. Stavební akce proběhla v roce 1844, pouze závěrečné vyúčtování bylo sepsáno až v únoru 1845.[103]

Vinzenz Luksch ovšem v době kolem 1. světové války pouze stručně konstatuje, že táhla nebyla schopná udržet pohyb ve stavbě, který stále trvá.[104] Tomu by mohla nasvědčovat i skutečnost, že do roku 1925 je pak datováno další stažení kostela „sponami“ a podrobnější zprávy o stavebním stavu kostela, pocházející z přelomu 30. a 40. let 20. století, tento problém opět znovu řeší.

Kostelní mobiliář zaznamenal zabavování tzv. kostelního stříbra pro státní účely v roce 1810, které bylo způsobeno nedobrou finanční situací habsburské monarchie během napoleonských válek. Ze Zahořan byla odvezena např. velká stříbrná monstrance, stříbrná lampa, kadidelnice, ciborium a další předměty.[105] V kostele tak zůstala preciosa z méně cenných materiálů, zejména z mědi.

Inventář z roku 1810 také umožňuje učinit si alespoň rámcovou představu o vybavení kostela sochami či obrazy.[106] Nacházel se zde krucifix určený k Božímu hrobu a pro různé ceremonie, další malý krucifix pak stál na oltáři, v kostele stály dřevěné sochy Panny Marie Bolestné a sv. Barbory, dále „Bildniß“ Zmrtvýchvstalého Krista, dva malí dřevění andělé, plátno s namalovaným krucifixem, jímž se v postní době zakrýval hlavní oltář a soška Panny Marie, pro niž existoval i zvláštní obleček.[107] V sakristii se pak nacházel votivní obraz k Nejsvětější Trojici a dále menší vyobrazení Příbuzenstva Kristova.[108] Inventář z roku 1836 pak přináší pouze drobné změny – mariánská soška byla přesunuta do kaple sv. Jana Nepomuckého, na bočních oltářích se objevily „Glasbilder der Heiligen“ a v sakristii obraz sv. Donáta.[109]

Doloženy máme rovněž průběžné práce na varhanách a k roku 1826 je pak doložena oprava takřka všech nástrojů na hudebním kůru, která stála záduší 9 zlatých a 43 krejcarů.[110]

V souvislosti s kostelním mobiliářem je nutné zmínit, že v roce 1840 došlo ke vloupání do kostela. Zda pachatelé odcizili něco z inventáře, se ovšem nepodařilo zjistit, jedinou zprávu o této neblahé události čerpáme z jednoduchého popisu kostela z roku 1856.[111]

Století „bez pramenů“ – zahořanský kostel v letech 1845–1945

Tragická událost postihla kostel 19. července 1860, kdy byl při bouřce zasažen bleskem, a celá sanktusová vížka shořela, přičemž malý zvon spadl dolů a rozdrtil se. Kostel tak již poněkolikáté doplatil na svou dominantní, avšak zároveň exponovanou polohu. Nový zvon byl v následujícím roce ulit litoměřickým zvonařem Franzem Heroldem z trosek toho původního, jednalo se tedy v podstatě o přelití. Náklady na jeho výrobu však nehradilo ani záduší, ani patron, nýbrž manželé Josef a Franzsika Schernsteinovi z přifařené vsi Sedlec.[112]

V roce 1873 došlo k renovaci hlavního oltáře Nejsvětější Trojice. Zároveň byla štafírována i první dvojice bočních oltářů, tedy křížový a mariánský oltář.[113]

Deset let po zmíněném štafírování oltářů, tedy roku 1883, byl „schön renoviert“[114] i celý kostel, což ovšem velmi pravděpodobně spočívalo pouze v interiérových úpravách. Kostel byl právě v uvedeném roce naposled vybílen a vymalován.[115] Na tyto práce odkazoval dnes již sotva patrný nápis na zdi kruchty, který byl v již poškozeném stavu zdokumentován ještě na počátku tohoto století – „RENOVALEM ANNO DOMINI / 1883 / KARL A.....I / MALER, LEIT.....“.[116] Na jeho základě lze s velkou pravděpodobností identifikovat malíře, který výmalbu prováděl. Byl jím litoměřický Karl Ambrosi, který byl sice označován jako „ malíř pokojů a natěrač“, avšak v 70. letech 19. století prováděl obdobné práce v kostelích v Žitenicích a Sulejovicích.[117]

Rekvizice zahořanských zvonů během první světové války proběhla ve dvou etapách. Nejprve byly 9. listopadu 1916 zabrány tři menší zvony ze zvonice – zvon zasvěcený Panně Marii, zvon zasvěcený Všem svatým a umíráček z roku 1749. O necelý rok později, 4. září 1917, došlo i na poslední, největší zvon zavěšený v Zahořanech již od roku 1655, který byl zasvěcen Nejsvětější Trojici.[118]

Do roku 1925 je pak datováno další stažení kostela „sponami“, tato informace však pochází až ze zprávy hodnotící stav kostela v roce 1947,[119] čímž může být její spolehlivost mírně zpochybněna. Lokaci spon či další detaily již citovaný dokument nepřináší.

Již v roce 1937 byl vyhotoven projekt na celkovou opravu kostela i fary v Zahořanech, o jehož realizaci bylo usilováno především na počátku 40. let, kdy však kostelním patronem byla hospodářská společnost Sächsische Bauernsiedlung, která se – i s ohledem na celkovou proměnu patronátních povinností v rámci sudetské župy – k opravám příliš neměla. Dílčí stavební práce však nakonec proběhly.[120]

Stručný nástin stavebních dějin kostela po roce 1945

Poválečné dokumenty jakoby ve své podstatě přirozeně navázaly na předchozí neukončená jednání, jejich obsah je alespoň totožný. Kostel potřeboval nutnou opravu, ovšem patron nedostával svým povinnostem, respektive nebyl k zastižení.[121]

Radikálně se ale také proměnil stav kostela, neboť zřejmě na sklonku 2. světové války došlo k leteckému bombardování železniční trati Litoměřice–Mělník, přičemž „ některé pumy vybuchly v blízkosti kostela.“ Důsledkem mělo být podle hodnotících zpráv pocházejících zejména z let 1947 a 1948 prohloubení statického poškození kostela: „ frontální zeď kostela je prasklá uprostřed, […] klenba kostela je po celé délce prasklá třemi rovnoběžnými trhlinami, z nichž prostřední je nejhorší a ohrožuje bezpečnost přítomných stále opadávajícími kusy zdiva. “ Celkově bylo zhodnoceno, že pokud nebude kostel urychleně opraven, hrozí jeho sesutí.[122]

Křešický stavitel Sander předložil v roce 1947 návrh oprav, které byly celkově vyčísleny na 300 490 Kčs. Patronátní otázky ještě nebyly kvůli výše dotčenému nevyřešenému pozůstalostnímu řízení vyřešeny, příslušné obce neměly na takovéto opravy finanční prostředky.[123]

Další informace o stavebním stavu kostela pocházejí až ze 70. let 20. století. Během bouřky někdy na přelomu května a června 1974 uhodil blesk do sanktusové věžičky. Byl zničen její střešní plášť, poničena trámová stolice a poškození se nevyhnuly ani okolní střešní tašky. O rok později bylo torzo sanktusníku sneseno a vzniklý otvor zakryt.[124] V roce 1976 pak byl vypracován plán na statické zajištění kostela, jehož autorem byl zřejmě „stavební dozor pan Moravec“.[125]

Tento návrh byl předložen litoměřickému Okresnímu národnímu výboru, který jej vzhledem k nedostatku finančních prostředků zamítl. Křešická samospráva a někdy i jednotliví občané se obraceli na farní úřad či konzistoř s žádostí, aby byl řešen havarijní stav kostela, neboť se jedná o cennou památku a dominantu obce, jejíž současný stav však ohrožuje obecnou bezpečnost, neboť z kostela padají cihly na hřbitov. Církevní instituce odpovídaly ve smyslu, že samy nemají finanční prostředky a že jsou v tomto plně závislé na státu.

Tristní stav kostela, kde se již od 50. let 20. století nekonaly bohoslužby, se stal přinejmenším od počátku 80. let cílem zlodějů. V letech 1983 a 1984 jsou doloženy postupné krádeže oltářních obrazů Nejsvětější Trojice, sv. Rodiny a sv. Antonína, z nichž poslední se podařilo vypátrat a v roce 1986 vrátit Farnímu úřadu v Křešicích.[126]

V 90. letech byly proto zbytky movitého mobiliáře odvezeny do depozitáře, přičemž varhany, křtitelnice a sochy sv. Petra a Pavla z oltářních branek byly v roce 2000 po restaurování umístěny do kompletně opraveného kostela sv. Petra a Pavla v Růžové na Děčínsku.[127]

Přes opravu střechy, resp. osazení nové střešní taškové krytiny před rokem 2000, je kostel nadále v havarijním stavu, nadějí pro něj však jsou současné aktivity spolku Pro Zahořany, mezi jehož cíle patří oprava tamního kostela Nejsvětější Trojice.

Kaple sv. Jana Nepomuckého

Samostatnou pozornost si zaslouží kaple sv. Jana Nepomuckého, stojící v severovýchodním koutu hřbitova, který obklopuje zahořanský kostel Nejsvětější Trojice.

Jedná se o centrálu s netradičním pětibokým půdorysem. Je vystavěna na vysokém soklu, prolamujícím severovýchodní nároží hřbitovní zdi. Skarpovité opření jeho zdí a flankující předsazení obvodové hřbitovní zdi upomínají na stavbu in modo di fortezza, která má evokovat dělostřelecký bastion.[128] Sokl i zdi kaple jsou vyzděny z lomové opuky na hubenou vápennou maltu, ložné i styčné spáry jsou šíbrovány.

Všechna průčelí kaple jsou členěna lizénovými rámci, v polích i tektonice pojednána monochromatickou hlazenou omítkou, probarvovanou do světlého okru kopaným pískem. Omítka soklu je novodobá, natažená na pekované starší hlazené omítce. Sousedící východní a severní pole jsou prolomeny vždy jedním typově shodným okenním otvorem s přímými špaletami a stlačeným záklenkem. Otvor lemují ploché pravoúhle odstupněné šambrány se spodníma ušima, obíhané zdvojenou páskou. Pod každým uchem je zavěšena trojice kapek (guttae) s kuličkami.[129]

Vstupní průčelí je otevřeno nearchitektonizovaným stlačeně sklenutým vjezdem, uzavíraným dvoukřídlými vraty. Nad průčelí vystupuje trojúhelný štít, nasazený na odstupňovanou korunní římsu, jehož křídla zdůrazňují římsy profilované oblouny a pravoúhlým odsazením. Stanová střecha vrcholí atypickou osmibokou sanktusníkovou věžičkou.

Výrazná je výzdoba stěn a stropu nevelkého pětibokého prostoru kaple. Plochý strop je nasazen na mohutnou štukovou římsu, profilovanou oblouny přes výrazný fabion. Ten obíhá na vnitřní straně drobný odsazený prut. Střed stropu obsadilo kruhové zrcadlo lemované štukovou profilací, která střídá pruty a prožlabení. Každý z pěti koutů stropu obsadilo drobné zrcadlo v podobě stylizovaného srdce, vymezené drobným prutem, odsazeným na ploché pásce. Profilace jsou pojednány bílým vápenným nátěrem, zrcadla a pole světlým okrem. Pět srdcí v koutech nároží vyjadřuje dvojí symboliku. Srdce představuje Caritas (Lásku), třetí z hlavních křesťanských cností, a počet pět, který se projevuje také jako modul dispozice kaple, je hlavním číselným kódem legendy sv. Jana Nepomuckého. Pět hvězd, které se objevily nad místem, kde se ve Vltavě zachytilo jeho tělo, odkazuje k pěti ranám Kristovým a současně sestavuje kryptogram slova TACUI – mlčel jsem. Ten je ústředním motivem sujetu nepomucenské legendy. Srdce je v souvislosti se sv. Janem Nepomuckým zobrazováno pro zdůraznění vedlejších motivů legendy, jeho lásky k bližnímu, pomoci chudým a postiženým, jeho starosti o vdovy a sirotky.

Vrcholně barokní štukaturu ruší rokoková výmalba iluzivní oltářní architektury retabula, umístěného do severozápadního koutu nad oltářní mensu. Retabulu dominuje iluzivní středová nika vrcholící konchou, zdobenou mušlí. V patě niky je umístěn stylizovaný iluzivní podstavec sochy. Je pravděpodobné, že na něm měla být vymalována postava světce, které iluzivní oltářní architektura měla tvořit pozadí. V místě byl však zavěšen obraz, nebo plastika, jak dokládají kotvící otvory, které narušují malbu. Symbol jazyka, vyvedený nad nikou v rokokové kartuši technikou malby chiaroscuro, dokládá opět zasvěcení kaple sv. Janu Nepomuckému. Jazyk směřující špičkou nahoru symbolizuje uchování zpovědního tajemství, v širších souvislostech však také upozorňuje na Silentium, ctnost Mlčenlivosti.

I přes poměrně jednoznačnou atribuci je datace kaple problematická a literatura ji obecně považuje „pouze“ za barokní.[130] Prameny z druhé poloviny 17. století se o kapli nezmiňují.[131] Přesto nelze vyloučit, že pětiboký objekt byl vystavěn již v souvislosti s výstavbou kostela. Jako kaple je ovšem uváděn poprvé až v roce 1731, kdy byl sepsán její inventář, který zmiňuje Luksch.[132] Jedinou informací, jíž tento autor ze zmíněného pramene zprostředkovává, je označení v kapli zavěšeného obrazu sv. Jana Nepomuckého jako „starého“. Zda byla v této době „stará“ i kaple, nebo byl do ní pouze zavěšen starší obraz, nelze spolehlivě rozřešit. Hypoteticky je možné stavbu kaple spojit se dvěma osobnostmi zakladatelů – buď s majitelem zahořanského panství Hellfriedem Františekem Kaisersteinem, který byl zřejmě nepomucenským ctitelem a roku 1696 pořídil do kostela jeho sochu,[133] nebo také s hraběnkou Annou Esther O’Gilvy, která v roce 1716 zřídila menší kapli zasvěcenou Zvěstování Panny Marie v zahořanském zámku.[134]

Kaple sv. Jana Nepomuckého tedy nepochybně stála na počátku 30. let 18. století, když se v ní nacházel „starý“ titulární obraz a nepochybně také oltářní mensa. O oltářní architektuře však prameny mlčí. Střecha byla v této době pokryta došky, které byly částečně shozeny při bouři zřejmě v roce 1731[135] a opraveny v následujícím roce za 1 zlatý a 15 krejcarů.[136]

Patrně až v poslední třetině 18. století, a vyloučit nelze ani dobu mírně pozdější, byla v kapli vymalována rokoková iluzivní oltářní architektura, kterou Luksch připsal litoměřickému malíři Františku Josefu Kučerovi.[137] Toto autorské určení nebylo nikým vyvráceno, nepodařilo se však dohledat přímé prameny potvrzující tuto skutečnost. František Josef Kučera (1749–1820) byl rodákem z nedalekých Křešic, působil v biskupských službách a často maloval také obdobné iluzivní oltářní architektury.[138] Právě v rámci této cca 1,5 m vysoké a 1 m široké nástěnné malby byl umístěn výše zmíněný obraz sv. Jana Nepomuckého.[139]

Někdy mezi lety 1810–1836[140] byla do kaple z kostela přenesena milostná soška Panny Marie, k níž příslušely i její oděvy.[141] Jak dlouho v kapli plastika zůstala a jaké byly vůbec její další osudy, zůstává otázkou. Kaple je totiž v inventářích z 19. století vždy pouze jednoduše popsána ze stavební stránky, její vnitřní vybavení zmíněno není.[142]

Míru opotřebení střešní krytiny dokazuje její kompletní výměna, k níž bylo přistoupeno v roce 1838 a kterou z většiny hradila vrchnost, záduší přispělo částkou 43 zlatých a 51 krejcarů.[143] Vzhledem k tomu, že střecha kaple je v roce 1844 uváděna jako prejzová,[144] je velmi pravděpodobné, že v roce 1838 byla realizována pokládka právě této krytiny. K roku 1844 se váže také první zmínka o věžičce, která byla, tak jako v současnosti, oplechovaná.[145] Stavební vývoj kaple uzavírá nedávná oprava fasády vstupního a dvou navazujících průčelí, které se pohledově uplatňují z prostoru hřbitova.[146]

Význam drobné stavby patrně souvisí s jejím uplatněním v rámci hřbitovního areálu. Na základě shodných architektonických znaků lze zatím předpokládat, že byla vystavěna zároveň s kostelem v rámci širší koncepce celého areálu. Stávající ohradní zeď, která ke dvěma průčelím kaple dobíhá, je mladší. Stavba mohla již od počátku sloužit k vystavení ostatků, případně k jejich uložení. Nelze vyloučit, že vysoká podnož ukrývá dnes nepřístupný prostor ossaria, jak by mohl napovídat její vysoko zdvižený sokl. Proměna na kapli sv. Jana Nepomuckého mezi lety 1713 – 1731 by tak nebyla náhodná. Svatý Jan Nepomucký byl ve své době chápán jako ztělesnění Hortus conclusus, zahrady skrze mlčenlivost uzavřené,[147] což je v přeneseném významu prostor hřbitovních areálů. K zasvěcování hřbitovních kostelů a kaplí sv. Janu Nepomuckému v českých zemích v době barokní lze nalézt určité analogie.

Zřejmě nejstarší hřbitovní kaple sv. Jana Nepomuckého byla postavena na bývalém hřbitově Týnského předměstí v Domažlicích již v roce 1699. Jedná se o šestibokou centrální stavbu členěnou nárožními pilastry, se sanktusníkovou věžičkou na vrcholu jehlancové střechy. Hřbitovní kostel sv. Jana Nepomuckého v Dejvicích byl vystavěn na místě raně barokní kaple po morové epidemii v roce 1713 a také hřbitovní kostel sv. Jana Nepomuckého v Křinci (okr. Nymburk) pochází z období moru 1712-1714. Opět se jedná o centrálu. Patrně nejmladší barokní hřbitovní kostel sv. Jana Nepomuckého je v Rábí, kde v roce 1785 nahradil starší raně barokní kapli, přičemž byl nově zasvěcen právě sv. Janu Nepomuckému. Z těchto několika zmínek samozřejmě nelze doložit existenci trendu, ale lze upozornit na nepřehlédnutelné souvislosti, které patrně přinášelo domýšlení nepomucenské legendy.

Kampanila

Současně s kostelem byla postavena v severozápadním nároží hřbitovního areálu také zděná hranolová věžová zvonice.[148] Štíhlý kubus čtyřpodlažní kampanily je vystavěn na vysokém soklu, prolamujícím severozápadní nároží hřbitovní zdi.[149] Skarpovité opření zdí podnože a flankující předsazení věže obvodové hřbitovní zdi upomínají na stavbu in modo di fortezza. Zdi zvonice jsou vyzděny z lomového zdiva, znělce a opuky, doplněnými cihlou. Opuka je užita v těle zdí, znělec v nárožích a armování. Cihly jsou použity v záklencích, zazdívkách a tvoří armaturu mezipatrové římsy.

Všechna průčelí kampanily byla kryta omítkou probarvovanou do světlého okru kopaným pískem, která se dochovala ve výraznějších reliktech pouze na západní straně podnože, kde technologií hrubé stříkané omítky markýrovala mohutnou bosáž. Nárožní bosáž shodné formy lemovala jednotlivá pole podlaží, jejichž plocha byla zvýrazněna hlazením omítky fartáčem. Ploché šambrány otvorů a římsy byly pojednány v kontrastu k hladkým polím opět hrubou stékavou omítkou, jak dokládají relikty omítky v úrovni horních etáží východního průčelí. Patní a vrcholové klenáky zvukových otvorů obou zvonových pater byly markýrovány vytažením v omítce. Starší omítkové vrstvy byly zřejmě odsekány, s nimi patrně také profilace cihlové mezipatrové kordónové římsy mezi druhou a třetí etáží.

Podnož kampanily, která vyrovnává terénní stupeň hřbitova, ukrývá dnes nepřístupný klenutý prostor, otočený zazděnou vstupní šíjí mimo hřbitovní areál. Předpokládáme, že tento prostor slouží jako kostnice. Samostatný vstup z úrovně hřbitovního areálu měl klenutý prostor nad podnoží, který dnes uvozuje nástup do interiéru zvonice. Historický nástup byl veden vnějším dřevěným schodištěm stoupajícím podél jižního průčelí k dřevěné pavlači ve třetí etáži. Ta umožňovala vstup do interiéru zvukovým oknem v jižním průčelí. Zvonové patro ve čtvrtém podlaží je přístupné vnitřním žebříkovým schodištěm. Vzpěradlová zvonová stolice má jednoduchou rámovou konstrukci, opřenou zdvojenými šikmými vzpěrami.

Záhy po výstavbě kampanily byly zvukové otvory spodního zvonového patra zmenšeny na pouhá okna, která byla následně na jižní a severní straně věže zcela zazděna. Stopy po zvonové stolici nebyly v tomto podlaží nalezeny.

Báň s lucernou, kterou stavba vrcholí, je zcela novodobá, v roce 1994 nahradila provizorní jehlanovou střechu z 60. let 20. století.[150]

Zvony, které se do dnešních dnů bohužel nedochovaly, potvrzovaly stáří kampanily. Přinejmenším tři z nich pocházely z doby stavby kostela, z roku 1655 a velmi pravděpodobně bez přelití, jak lze vytušit z Lukschova popisu, zde zůstaly až do válečných rekvizic za 1. světové války. Největší z nich byl zasvěcen Nejsvětější Trojici. Průměr zvonu byl 1,02 m, výška 0,89 m. Zvon nesl ve své horní části nápis „O GOTT LAS DIE BEFOLEN SEIN / DIE GLOCK VND AVCH DIE KIRCH DEIN / GOS MICH NICOLAVS LÖW IN PRAG“, pod aliančním erbem Jana de la Corony a jeho manželky Markéty von Birenbach stálo: „IN GLORIAM SANCTISSIMAE ET INDIVIDUAE TRINITATIS HANC CAMPANAM FVNDI ET ECCLESIAM CVM TURRE FVNDITVS EX STRVI CVRAVERVNT ILLVSTMVS DNVS D JOANNES LIBER BARO DE CORONA BELGAE NATV WERTENSIS DOMINVS IN SAHROSAN ET TASCHOF SACAR MAITIS CONCOLIARIS VELLICVS PRAEFECTVS GENERALIS VIGILIARVM ET VICECOMENDANS MILITIE IN REGNO BOHEMIE ET IPSIVS UXOR DNA DNA MARGARETHA BARONESSA DE CORONA EX FAMILIA BIRENBACHENSI NATV SALISBVRGENSIS ANNO 1655“.[151] Prostřední zvon byl zasvěcen Panně Marii. Průměr zvonu byl 0,8 m a jeho výška 0,74 m. Zvon byl koncipován obdobně jako předchozí. Horní nápis zněl „GOTT RVFF DVRCH MICH / DAS VOLCK ZV SICH / GOS MICH NICOLAVS LÖW IN PRAG“, další části jsou pak řešeny jako u předešlého zvonu, tedy erb i rozsáhlý nápis o fundátorech, ovšem s výjimkou prvního řádku, kde je místo Nejsvětější Trojice vzývána Panna Marie: „IN HONOREM BEATISSIME VIRGINIS MATRIS DEI MARIAE HANC“.[152] Nejmenší ze tří zvonů byl zasvěcen Všem svatým. Průměr zvonu byl 0,68 m a jeho výška 0,65 m. Zvon byl koncipován obdobně jako předchozí dva zvony. Horní nápis zněl „ALLES WAS ODEM HAT LOBE DEN HERRN GOS MICH NICOLAVS LÖW IN PRAG“, a další části nápisu jsou řešeny jako u předešlých zvonů, pouze s výjimkou prvního řádku, kde jsou vzýváni Všichni svatí: „IN HONOREM OMNIVM SANCTORVM HANC“.[153] Nejpozději roku 1701 byl pak do věže zavěšen nejmenší zvon, umíráček, který byl ze Zahořan rovněž odvezen roku 1916.[154] Zvon měl průměr 0,5 m a byl v roce 1749 přelit. Ačkoliv k této události došlo za Karla Hermanna O’Gilvy, nesl zvon zřejmě původní nápis z doby svého ulití v roce 1697, který odkazuje na původní donátory Hellfrieda Františka Keisersteina a jeho manželku Františku Blandinu: „L. B. DE KEISERSTEIN 9. V. M. HELFRIDVS FRANCISCVS FRANCISCA BLANDINA PRO AGONIZANTIBVS F.F. 1749“.[155]

Jakékoliv záznamy o ceně za výstavbu zvonice, opatření potřebného mobiliáře a vybavení se stejně jako v případě kostela nedochovaly. Pouze Vinzenz Luksch uvádí, že tyto aktivity, které se měly údajně protáhnout na delší dobu, se měly negativně odrazit na finanční situaci rodu de la Croona.[156] Pokud ke zmíněným materiálním potížím skutečně došlo, nebyla nepochybně na vině pouze výstavba areálu kostela. Stavební aktivity Jana de la Croona v Zahořanech byly mnohem širší. Nechal vystavět raně barokní zámek,[157] zasadil se o zřízení samostatné fary a založil zde také školu.[158]