DEUTSCH

Vývoj a přestavby kostela Nanebevzetí Panny Marie v Konojedech

Táňa Šimková

Starší raně barokní kostel sv. Jana z Boha

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, který dnes společně s rozsáhlou budovou zámku tvoří výraznou dominantu obce, pochází z první poloviny 18. století.[1] Dějiny této stavby jsou však mnohem bohatší, neboť se nejedná o první kostelní stavbu, která v centru Konojed vznikla.

Starší kostel sv. Jana z Boha v Konojedech nechal jako raně barokní sakrální stavbu postavit tehdejší majitel panství František Antonín Špork mezi lety 1698–1699.[2] Kostel byl součástí většího špitálního komplexu, který sestával z vlastního špitálu na místě starší tvrze, kostela a úředního domu. Stavbu komplexu dokonce zmínil ve svém životopisu i František Antonín Špork v roce 1715, který ve svém díle upřesnil, že se jednalo o nádherně vystavěný a vypravený špitál pro 50 chudých.

Výstavba komplexu je přesně datována díky dochovaným stavebním účtům, které byly vedeny pro každý z objektů zvlášť. Zajímavostí jistě je, že na vlastní stavbu kostela připadla nejvyšší částka dosahující osmy a půl tisíce zlatých.

Stavební účty vypovídají nejen o nákladech na stavbu, ale rovněž přinášejí základní představu o její podobě. Klenutý jednolodní kostel ukončoval presbytář rozšířený o panskou oratoř. Při lodi byla dále postavena předstupující sakristie, součástí stavby byla rovněž dvacet loktů vysoká věž s vnitřní hodinovou komorou a zvonovým patrem, jejíž strany otevírala ve dvou výškových úrovních proti sobě umístěná okna. Kostel byl zřejmě na základě možností lokality oproti stávajícímu stavu zcela otočen, což znamenalo, že se nejednalo o orientovanou stavbu, ale presbytář naopak směřoval netradičně k západu.

Průčelí podle všeho zdobily lizény dobíhající k profilovaným římsám. Východní průčelí proti presbytáři ukončoval štít, u nějž lze vzhledem k raně baroknímu založení předpokládat trojúhelný nástavec nad obdélným základem. Štít zdobily pyramidy, tedy kamenné obelisky zatěžující nároží štítu. Průčelí rovněž zdobily blíže nespecifikované sochy světců, nesoucí zlacené prvky lilií, palmet a korouhví, zlacený byl rovněž kříž umístěný ve vrcholu štítu. Kamenická výzdoba rovněž připomínala zakladatelskou roli Šporků v podobě jejich kamenného erbu na průčelí.

Kostel byl podložen kryptou, která se jako jediná část starší stavby dochovala i ve stávajícím objektu. Stavbu ukončovala střecha tvořená krovem typu ležatá stolice, což byl typ krovu v Čechách běžně užívaný zejména v 16.–18. století.[3] Vnitřní vybavení se skládalo z varhan, čtyř bočních oltářů s kamennými stoly a hlavního oltáře vypracovaného z kamene. Umístění kostela se shodovalo s pozdější situací, což znamenalo, že objekt stál na vyvýšené uměle zděné terase. Rozdíl terénu paty a vrcholu terasy překonávaly kamenné schody, celý špitální areál navíc uzavírala ohradní zeď. Podoba staršího kostela tak, jak je zachycena ve stavebních účtech, je rovněž zachycena na dochovaných vedutách, z nichž nejstarší pochází z roku 1698, nicméně vznikla pravděpodobně pouze na základě nepřímé zkušenosti autora se zobrazovaným místem. Daleko autentičtější zobrazení staršího kostela přináší veduta z roku 1712, jež vznikala s největší pravděpodobností na základě skic pořízených přímo na místě.

Založení a výstavba nového kostela

Po smrti Františka Antonína Šporka v roce 1738 zdědili panství manželé Anna Kateřina a František Karel Swéerts-Sporckovi. Ti v roce 1743 po vleklých sporech o dědictví s ostatními příbuznými přistoupili k myšlence založit v Konojedech servitský klášter, o jehož založení však soustavně usilovali již od roku 1739. Motiv k tomuto činu je zachycen v žádostech ke schvalujícím institucím a pramenil z trojího zázračného uzdravení jediného syna šlechtického páru Jana Kristiána, k němuž mělo dojít po opakovaném přiložení škapulíře s relikviemi sedmi zakladatelů servitského řádu. Myšlenka navíc našla podporu i u prvního provinciála české servitské provincie Wilhelma Maria Löhrera, který byl zároveň kaplanem Swéerts-Sporcků. K žádosti o založení se nejprve souhlasně vyjádřilo litoměřické biskupství, na nějž následně 25. července 1744 navázalo udělení souhlasu ke zřízení ze strany císařského dvora Marie Terezie. Tímto souhlasem byl dán skutečný impulz k výstavbě servitského kláštera, kterých se v Čechách nachází pouze pět a na Moravě dokonce pouze dva. Konojedská fundace je ze všech klášterů nejmladší, na druhou stranu se jednalo o nejrozsáhlejší komplex v české servitské provincii. Velmi významná byla rovněž jeho role úschovny zlomků relikvií sedmi zakladatelů řádu.

Fundační listina kláštera byla vydána až dva roky po odsouhlasení jeho založení, tedy v roce 1746. Po dlouhých jednáních ve Vídni došlo konečně 7. prosince k vydání zakládací listiny kláštera pro 20 řeholníků. Celý projekt měl být od výstavby po provoz financován výhradně zakladateli, stejně tak bylo listinou pevně stanoveno, jak vysokou rentu a kolik naturálií má klášter každý rok od majitelů panství obdržet na svůj chod. Ještě před výstavbou kostela bylo jasné, že zasvěcení připadne sedmi otcům – zakladatelům řádu. Zakladatelé si naproti tomu vymínili právo pohřbu v kryptě pod kostelem nejen pro sebe, ale rovněž pro budoucí potomky rodu. V roce 1747 již byly připraveny stavební plány návrhu nového kláštera s konventem a 13. května proběhlo požehnání základů nového kostela, v jejichž čtyř rozích byly uloženy čtyři velké kameny, pod nimiž spočívaly požehnané předměty.

Pokud by měla být zodpovězena otázka, kdo byl autorem návrhu kostela s klášterem, není odpověď zcela jasná. V literatuře se nejčastěji uvádí autorství provinciála Wilhelma Maria Löhrera,[4] nicméně v pramenech pro toto tvrzení nelze najít žádnou oporu. Stejně tak tuto informaci nepotvrzuje oficiální Löhrerův životopis a nedoložilo jej ani nejnovější bádání v rámci stavebně historického průzkumu. S jistotou lze pouze uvést, že se na stavbě podíleli stavitelé Wenzl Hebeck, Anton Miller a František Ignác Prée. Poslednímu jmenovanému staviteli připisuje návrh kostela Richard Biegl v nejnovější práci o barokní architektuře, přičemž své tvrzení zakládá na nálezu plánů kostela signovaných právě Františkem Ignácem Prée.[5] Toto tvrzení však vyvrací již stavebně historický průzkum, který návrh připisuje na základě slohové komparace s kostelem v Dubé Zachariasovi Hofmannovi. Pro Hoffmanovo autorství hovoří zejména shodné prvky v podobě obou kostelů, jako je např. vysoký pilastrový řád průčelí, vysoká půlkruhově ukončená okna či vysoký trojdílný sokl. Podobnost řady prvků je natolik nápadná, že převažuje dokonce i poněkud odlišné dispoziční řešení obou kostelů. Bieglovo připsání autorství Františku Ignácovi Préemu označuje průzkum za omyl založený na faktu, že Prée signoval pouze dva plány z celé sbírky ke konojedskému kostelu. Oba tyto plány jsou však výrazně mladší a týkají se výstavby konventu v době, kdy byl kostel již postaven, tudíž Prée mohl být maximálně autorem sakristie kostela, která je jeho o něco mladší přístavbou.

Na základě návrhu byla v Konojedech na místě staršího kostela vystavěna orientovaná jednolodní kostelní stavba s pravoúhlým neodsazeným presbytářem, v jehož ose je vložena hranolová věž. Vnitřek kostela uzavřel systém plackových kleneb na mohutných přízedních pilířích s bohatými hlavicemi, do západní části lodi byla vložena kruchta, boky presbytáře rozšiřovaly oratoře. Hrubá stavba kostela byla podle všeho hotova již v roce 1749, kdy se začaly osazovat kamenné hlavice vnějších fasádních lizén a korunní římsa. Do vsi se kostel otáčel velmi výrazným kamenicky zdobeným štítem, před západním průčelím byla rovněž patrná podklenutá zděná terasa, která zřejmě využila starší části raně barokní terasy původního kostela. Celá stavba, včetně krovů, byla dokončena k roku 1750, nicméně dokončovací práce na exteriéru i interiéru kostela pokračovaly ještě další dva roky. V roce 1751 tak byl kostel např. pod již hotovými krovy zaklenut, jak nazačují stavební účty za vypálení klenebních cihel a následný záznam o uzavření kleneb nad lodí a chórem. První mše se v kostele sloužila 20. srpna roku 1752.

Působení nové kostelní stavby bylo velmi promyšlené zejména svou kombinací strohého vnějšku, jehož hlavní vizuální síla byla vložena zejména do mohutnosti hmoty stavby, a velmi bohatě vybaveného vnitřku. Samotná architektura je sice prostá, nicméně dojem výrazně umocňuje nečetná, ale přesto bohatá štukatérská výzdoba, jejímž autorem byl štukatér Carlo Palliari, uváděný v literatuře rovněž pod jménem Palliardi. Ten byl zřejmě členem původem vlašské štukatérské rodiny Palliardů, která působila především v Praze. Palliardi v Konojedech provedl štukovou výzdobu nejen poprsních empor v presbytáři, ale rovněž zhotovil bohaté štukové erby umístěné v různých částech kostela. Čistota a úspornost architektury a štukové výzdoby tvořila velmi důstojnou a vhodnou kulisu bohatému vybavení, které díky dodržené uměřenosti náležitě vyniklo a zachovalo si svoji důležitou roli hlavního působitele na věřící.

V roce 1757 umírá ještě před založením stavby konventu jeho zakladatel František Karel Swéerts-Sporck a panství dědí jeho syn Jan František Kristián. Ten pokračoval v díle svých rodičů výstavbou nového konventu, jehož základní kámen byl slavnostně položen 8. dubna roku 1758. Výstavba klášterních budov se dotkla rovněž kostela, neboť v této době vznikla rovněž přiložená patrová sakristie při severním průčelí presbytáře. Autorem této stavební fáze byl pravděpodobně stavitel Prée, který je autorem návrhu podoby kláštera. Přístavbu sakristie mu lze připsat zejména na základě stejného pojetí průčelí kláštera a sakristie. Vzhledem k tomu, že sakristie měla sloužit především příslušníkům kláštera, byla v patře zřízena uzavřená, veřejnosti nepřístupná řádová oratoř, pro jejíž výstavbu byly probourány tři oblouky arkád chórové části kostela. Přístavbou oratoře byla výstavba ukončena, což ostatně potvrzuje i zpráva podaná 20. listopadu 1760 na litoměřickou konzistoř, jež uvádí, že kostel je již plně dokončen a zbývá pouze osadit oltáře, které se vyrábějí. Dokončovací práce probíhaly až do roku 1762, kdy byl kostel 20. června slavnostně vysvěcen litoměřickým biskupem Emanuelem Arnoštem z Valdštejna. Velmi zajímavé je zjištění, že v průběhu výstavby kostela mezi lety 1746–1760 se jeho podoba průběžně proměňovala oproti původnímu návrhu. Již na nejstarším dochovaném plánu kostela je patrná změna tvaru presbytáře ze segmentového na pravoúhlý a dodatečné dokreslení věže nad ním. Za presbytářem měla navazovat sakristie, která však ve starší fázi výstavby vůbec postavena nebyla a následně byla přemístěna ke straně stavby. K severní straně kostela měla být rovněž zřejmě přiložena další část objektu, nicméně ta zůstala pouze v přípravných stavebních fázích, které jsou na stavbě patrné dodnes.

Mladší stavební úpravy kostela

Mladší stavební úpravy kostel nezasáhly natolik významně, aby radikálně změnily jeho autentický pozdně barokní vzhled. Kolem roku 1770 bylo změněno střední okno v přízemí sakristie na vstup z exteriéru. Asi nejcitelnější změna postihla konvent spíše z formálního hlediska, když byl servitský klášter výnosem císaře Josefa II. v roce 1786 zrušen a kostel byl změněn na farní. Stavbu, která po zrušení spadla pod správu Náboženského fondu, v roce 1790 zpětně odkoupil hrabě Jan Kristián Swéerts-Sporck a konvent stavebně upravil na zámek.

V druhé polovině 19. století probíhaly hlavní stavební práce v krovu kostela a nad sakristií, kam byly vkládány podpůrné stolice, výraznější stavební úpravou však bylo zejména vložení dřevěného Božího hrobu do západního výklenku jižní stěny lodi.

Koncem 19. století probíhala v kostele rozsáhlejší rekonstrukce mířená zejména na poruchy kleneb a zdiva. Ty byly v roce 1890 zapraveny a kostel byl následně vybílen a celkově vyčištěn. Plackové klenby v řádové oratoři, jejichž otisk je na obvodových stěnách patrný dodnes, však již pro četné poruchy nebylo možné zachránit a proto byly pro hrozící zřícení strženy. Klenby nahradil plochý rákosový strop, místnost se nadále užívala jako sklad kostelních potřeb. Provedené opravy v interiéru kostela však nebyly provedeny dle písemných záznamů příliš kvalitně, což povrzuje i následná velká oprava kostela provedená již v roce 1912.

Válečná léta poznamenala kostel spíše negativně, když v roce 1945 výbuch munice v nedalekém lomu Dubičná způsobil zřícení plochého stropu v bývalé řádové oratoři a v celém kostele byla vytlučena velká část okenních tabulí, přičemž tento stav nebyl opraven minimálně do roku 1952. Následná léta 2. poloviny 20. století jsou spojena spíše s postupným chátráním kostela i bývalého kláštera, které zastavila až následná celková rehabilitace kostela v letech 2009–016.

Barevnost interiéru kostela

Společně se stavbou nového kostela ve 40. letech 18. století byla řešena rovněž barevnost interiéru lodi a presbytáře. Ta měla být zvolena a rovzržena zejména s ohledem na bohatou vnitřní výzdobu tak, aby nepotlačovala její výrazné vizuální působení, ale neopak jej spíše světlými a tlumenými tóny podpořila. Bohužel nejstarší vrstvy barevých nátěrů vnitřku kostela v průběhu času zmizely pod mladšími přetěry a opravami, takže zatímco stavba jako taková prošla dlouhým obdobím své existence jen s malými odchylkami od původně realizovaného vzhledu, výraz vnitřku prostoru byl změněn zcela radikálními a v konečném důsledku nepříliš pozitivními obnovami.

Možnost pro obnovu autentické barevnosti z doby vzniku kostela se otevřela až s celkovou revitalizací kostela, konkrétně v roce 2015, kdy bylo v interiéru postaveno lešení dosahující až ke klenbě kostela a poskytlo tak možnost podrobného průzkumu a vyhodnocení všech dochovaných omítkových a nátěrových vrstev ve všech výškových úrovních.

Průzkum, realizovaný v průběhu roku 2015,[6] navázal na již provedený průzkum Michala Panáčka z roku 2014,[7] doplnil jej zejména poznatky z dříve nepřístupných partií kostela a na základě závěrů obou průzkumů stanovil podobu nejstaršího řešení barevnosti, které bylo v rámci revitalizace kostela v interiéru obnoveno.

Průzkum probíhal pouze lokálně tak, aby nepoškodil rozsáhlé partie dochovaných povrchových úprav. To znamená, že byly otevírány pouze drobné obdélné sondy, které postupným odškrabáváním jednotlivých nátěrů odhalovaly proměny barevnosti a materiálového složení jednotlivých úprav. Sondy byly pokládány tak, aby probíhaly pokud možno přes více prvků a odhalilo se tak případné kontrastní zpracování jednotlivých částí.

V době, kdy byl prováděn průzkum, byla výmalba a barevnost určena nejmladší úpravou realizovanou v průběhu let 1912 – 1914, přičemž rozhodnutí o novém nátěru interiéru kostela padlo již v roce 1911 po té, co byla předchozí oprava provedená roku 1890 Josefem Schifferem zhodnocena jako velmi nekvalitní. Nové nátěry z počátku 20. století provedl Herman Perthen, malíř z Tisé, ve spolupráci s litoměřickým stavitelem Alexandrem Grandissem. Oprava byla dokončena kolaudací 9. září 1914.

Z písemných pramenů vyplývá, že před nanesením vlastních nátěrů došlo k poměrně rozsáhlým opravám omítek v de facto celém průběhu soklu lodi, které byly zřejmě opadané až na líc zdiva, což vysvětluje absenci starších omítkových vrstev, které nebyly na silně poškozeném a podmáčeném soklu nalezeny. Opraveny byly dle účtů rovněž všechny patky a hlavice pilastrů přípor klenby, zde však prokazatelně došlo pouze k lokálním opravám a následnému plošenému přetření všech prvků v rámci nové výmalby kostela.

Nejmladší vrstva barevnosti řešila prostor kostela ve světlých, spíše krémových barvách s kontrastně pojednanou klenbou. Zatímco z tmavě okrového, mnohokrát opravovaného soklu vyrůstala z bílých patek krémová těla pilastrů ukončená opět křídově bílými štukovými hlavicemi, na něž navazovala kladí v krémově velmi světle šedo-okrové barevnosti shodného odstínu i sytosti jako těla pilastrů, klenba byla provedena v kontrastním dvoubarevném odstínu.

Plasticky vystupující prvky, jako byly meziklenební pasy, hřebínky výsečí, kruhová pole ve vrcholech klenby či přízední pasy nad okny, byly stejně jako pilastry natřeny světlým krémovým šedo-okrovým nátěrem. Ustupující plochy jednotlivých polí klenby pak vyplnil nátěr v poměrně nestandartní světle růžové barevnosti. Proč byl volen tento poměrně překvapivý nátěr není z písemných pramenů jasné, nicméně lze předpokládat, že odstínově navazoval na růžové umělé mramory užité na oltářích a poprsních zábradlí oratoří v kostele. Další plasticky předstupující prvky, tedy především štuková erbovní výzdoba oratoří, byla sjednocena monochromním bílým nátěrem, barevný tak zůstal pouze velký štukový erb umístěný na spodku varhanní plochy kruchty. Na plochy pilastrů byly nad patky umístěny velké malované konsekrační kříže lemované věnci, čímž byla patrně nová výmalba dokončena a připravena ke kolaudaci a novému vysvěcení. Z porování s navrženým vzorníkem barev nátěrů a s rozkresem navržené barevnosti od Hermanna Perthena jasně vyplývá, že toto řešení bylo poslední velkou opravou nátěrů, která se v interiéru kostela udržela až do revitalizace na počátku 21. století.

Již bylo zmíněno, že nejmladší barevné vrstvy překryly starší řešení, které provedl v roce 1890 v rámci opravy kostela stvolínský sochař a kameník Josef Schiffer. Písemné prameny k této opravě uvádějí, že došlo nejprve k omítnutí poškozených míst na klenbách a stěnách a následně byl kostel kompletně vybílen, přičemž opravy nebyly provedeny příliš uspokojivě. Na druhou stranu je ovšem třeba říci, že díky aplikovanému postupu, kdy byly starší vrstvy pouze překryty novým vápenným nátěrem v tenké vrstvě, byly dochovány nejstarší autentické omítky a nátěry z doby výstavby kostela. Díky tomu, že nedošlo k jejich plošnému otlučení, bylo možné při průzkumu v roce 2015 odhalit jejich relikty a na základě těchto nálezů rekonstruovat podobu původní barevnosti.

Nejstarší výmalbu kostela lze přesněji datovat těsně po roce 1752, kdy byla dokončena hrubá stavba kostela a pracovalo se na detailech interiéru i exteriéru kostela. V interiéru byly v  roce 1751 zhotoveny štukové hlavice pilastrů klenebních přípor a v roce 1752 došlo k pokrytí povrchů omítkami. Omítky byly provedeny jako dvouvrstvé, kdy základní vrstvu tvořily poměrně silné jádrové omítky s vysokým podílem jemně mletého vápna a vyšším podílem hrubšího, zřejmě kopaného písku. Druhou vrstvu tvoří jemný, pevně utažený štuk s hladkým povrchem, nicméně v propadlých polích meziklenebních pasů byl tento štuk výrazně hrubší struktury, snad pro dosažení kontrastního vzhledu na základě jiných vizuálních vlastností povrchu jinak jednotného materiálu. Na štukovou vrstvu byly následně naneseny hustě kryjící vápenné nátěry s tím, že technologicky byly barevné vrstvy pro lepší zvýraznění barevného tónu nanášeny na jednotící monochromní bílý vápenný podnátěr, který vyrovnával zřejmě měnící se tón omítky a štuku.

Celkový vzhled výsledného rozvržení nátěrů interiérů vycházel ze základní bílé vápenné plochy, na níž byly v kontrastních barevných nátěrech provedeny předstupující prvky štukových hlavic a plastických prvků kleneb. Tento záklaní princip zřejmě vycházel ze snahy zdůraznit vrstvení jednotlivých konstrukcí na sebe, což je princip vycházející již z renesančních postupů, ale široce uplatněný právě v době baroka.

Kontrastní předstupující prvky byly provedeny ve dvou barevných variantách. Na štukových hlavicích, v propadlých obdélných polích přízedních a meziklenebních pasů a na průběžných hladkých pásech nasazení klenby byl užit velmi světlý žlutý odstín vápenného nátěru. Velmi zajímavá je v případě uvedených prvků rovněž práce se strukturou podkladových omítek. U pásů nasazení kleneb a propadlých polí pasů byla struktura natíraného povrchu oproti ostatním plochám zdrsněna přidáním hrubšího písku a méně pečlivého zatření povrchu, čímž bylo zřejmě dosaženo lepšího kontrastu odlišně barevných ploch. Naopak u štukových hlavic byly použity povrchové omítky s výrazně mastnějším povrchem, které bylo možné vyhlazovat až do lesklého efektu. V kombinaci se světle žlutým nátěrem tak mohly štukové hlavice po natření působit jako zlacené, což byl jistě žádoucí efekt.

Druhým zvoleným kontrastním barevným odstínem předstupujících prvků byla světle šedá. Ta byla užita výhradně na prvky klenby, kde pokryla předstupující části přízedních a meziklenebních pasů a štukové hřebínky jednotlivých polí klenby a kruhové objekty v jejich vrcholech.

Zvolenou kombinaci nátěrů lze obecně popsat jako velmi svěží a světlou se spíše mírně tlumenou sytostí. Čistota celkového provedení, stejně jako jeho poměrně výrazná jednoduchost, je vzhledem k době vzniku v polovině 18. století poměrně překvapivá, neboť v tomto období byly spíše běžné syté a bohatě provedené výmalby stěn, často s imitací kamenného materiálu v kresbě v kombinaci s nástropními figurálními freskami. Zvolená jednoduchá výmalba tak svědčí o vysoké sofistikovanosti a celkové promyšlenosti projektu a konceptu kostelní stavby, který zřejmě od počátku počítal s bohatým a výrazně barevným zařízením kostela, které se na světlém a nekomplikovaném pozadí stěn dobře vyjímalo a odráželo. Užitá barevnost navíc přispívá k vizuálnímu zvětšení již tak rozlehlého prostoru kostela, čímž ještě zvyšuje jeho monumentalitu a exkluzivnost.