Zahořany A JEJICH DRŽITELÉ VE STRUČNÉ HISTORICKÉ RETROSPEKTIVĚ

Václav Zeman – Jakub Pátek

Od středověku do konce třicetileté války

V písemných pramenech se Zahořany u Litoměřic poprvé připomínají k roku 1318 v predikátu blíže neznámého Petra,[1] který je držel ve svém vlastnictví a zřejmě zde také sídlil. Roku 1384 se pak uvádí Jaroslav, Ješek a snad jeho syn Mikuláš ze Zahořan. Všichni byli v tomto roce již mrtví a byla projednávána odúmrť v provolacích knihách desk dvorských.[2] V roce 1400 se v souvislosti se Zahořany zmiňuje též již zemřelý majitel Jan Kroupa ze Zahořan.[3] Na počátku 15. století se s predikátem de Zahorzan objevuje Jan Kamýk, zvaný též z Pokratic či Kamýcký z Pokratic, který nadal platem faráře v Býčkovicích,[4] stejně jako učinil později i jeho dědic Hynek. Ten pak v roce 1414 prodal statek v Zahořanech bratřím Rackovi a Heřmanovi.[5]

Vesnice Zahořany byla ve středověku rozdělena mezi několik majitelů. Díl vesnice, tzv. vladyckou část, kterou počátkem 15. století vlastnil Jan ze Zahořan, držel v pohusitské době Petr z Lisovic (připomínán 1456 a 1459). Vlastníkem menšího, tzv. kapitulního dílu byla litoměřická kapitula, která v Zahořanech držela šest dvorů kmetcích.[6] V první polovině 16. století byly Zahořany rozděleny na tři části, náležející k Litýši, Lukavcům a Litoměřicím.[7] Největší díl, tzv. vladycká část, patřila až do roku 1547 městu Litoměřice.[8] Avšak v důsledku účasti města na povstání proti Ferdinandovi I. v roce 1547 konfiskoval král městu jeho statky, mimo jiné právě i Zahořany s mlýnem.[9] V roce 1559 statky včetně vsi Zahořany, příslušející kdysi Litoměřicím a nyní v majetku krále Ferdinanda, koupil Oldřich Dubanský z Duban a na Liběšicích.[10] Avšak jeho smrtí v roce 1574 se rozsáhlé pozemkové majetky (Ploskovice, Liběšice, Býčkovice, Drahobuz, Zahořany) rozpadly a zahořanský díl získal rod Vchynských/Kinských.[11] Ještě v roce 1612 se sice jako majitelka Doubravské Hory, Teplic a Zahořan uvádí Estera Vchynská z Tetova, rozená z Vřesovic. Ta ale svému manželovi Radslavovi Vchynskému dluhovala 500 kop pražských grošů a k umoření této pohledávky mu postoupila všechny své statky, dědictví i jmění.[12]

Z jejich svazku nevzešli žádní potomci a tak když roku 1619 Radslav zemřel, dědili majetky podle závěti z roku 1616 jeho synovci. Zahořany (Item Twrz a wes Zahoržany s dworem poplužním s poplužím, piwowarem, sladownau, Mleynem, czož se tu prži též twrzy wystaweného nachází) se při dělení Vchynského majetku staly součástí dílu, který zahrnoval zámek Tolštejn, tvrz a město Rumburk, městečko Jiřetín pod Jedlovou a celé rumburské panství. Ke statku dále příslušely vsi Třeboutice, Travčice s dvorem poplužním s poplužím, Řepčice pod Pannou, Všehradice, Řetouň, Zababeč, Nová Ves, Peklov, Dolní a Horní Týnec, Hradiště, Lovečkovice, Lukavice s vinicemi, s lesy, háji, „platy stálými věčnými, lidmi osedlými i neosedlými, a z těch gruntův obojího panství sběhlými“. Součástí tohoto dílu byla ještě tvrz Tašov, poplužní dvůr v Tašově s dědinami, loukami, vinicí Na Vartě, háji a lesy. Tašovský statek, včetně krčmy a vsi Vítov, mu byl postoupen od Jindřicha Abrahama ze Salhausenu.

Uvedený díl zdědil Oldřich Vchynský,[13] který se ale aktivně zapojil do stavovského protihabsburského povstání. Ačkoli zemřel již v roce 1620, byla jeho památka prokleta a majetky v rozsahu panství Rumburk, Tolštejn, Zahořany a Tašov mu byly konfiskovány. V roce 1628 byla tato panství za náhradu dědičně postoupena jeho bratru Vilémovi. Ten je připojil ke svému dalšímu majetku, a sice k panstvím Teplice, Benešov nad Ploučnicí, Hanšpach/Lipová a České Kamenici.[14] Vilém Kinský nabyl výsadního postavení jako tolerovaný nekatolík a nadto nahromadil značný majetek, avšak spolu s Albrechtem z Valdštejna skonal násilnou smrtí v Chebu dne 25. února 1634.

Po Vilémově úmrtí došlo k soupisu pozůstalého majetku v Zahořanech, který byl oceněn na 52 tisíc kop míšeňských grošů. Za cenu 40 tisíc je získal roku 1635 Václav svobodný pán ze Zahrádek, který měl rozdíl mezi kupní a odhadní sumou vyplatit svobodnému pánu Petrovi Koroninovi z Proban. Dne 30. dubna 1635 pak Václav Zahrádecký postoupil zahořanský statek Jindřichu Šlikovi, hraběti z Passaunu a z Lokte, pánu na nedalekých Ploskovicích. Roku 1652 jeho syn František Arnošt prodal panství Zahořany se všemi pozemky a vesnicemi, stejně jako se všemi právy, co zde měl, svobodnému pánu Janu van der Croon a jeho manželce Markétě, rozené z Birenbachu, za 50 tisíc rýnských zlatých.[15]

Jan van der Croon

Osobnost Jana van der Croon (v literatuře a pramenech se často objevuje také varianta Johann de la Corona či krátce Lacron), „velkými“ dějinami neprávem téměř zapomenutá, je jednou z nejvýraznějších postav zahořanské historie. Croon byl typickým vojákem štěstěny třicetileté války. Narodil se okolo roku 1600 ve Werthu v Limbursku na hranici dnešního Nizozemí a Belgie. Vojenskou kariéru zahájil v roce 1624 vstupem do španělského vojska v nizozemských bojích, brzy poté přestoupil do císařské armády a bojoval pod Albrechtem z Valdštejna v Uhrách. Později se podílel na slavném rabování Mantovy a účastnil se velkých bitev u Lützenu, Nördlingenu a druhé bitvy u Breitenfeldu. V roce 1640 získal plukovnický patent a stal se velitelem dragounského pluku, vojenským velitelem Plzně (1645), Chebu (1650) a Prahy (1652). Ve stejném roce byl povýšen do hodnosti generálního polního strážmistra a stal se zástupcem vojenského velitele Čech. V této funkci dohlížel mimo jiné na budování fortifikací významných českých měst. Účastnil se bojů proti Turkům v Uhrách (1663-64) a vrcholu vojenské kariéry dosáhl v posledním roce svého života, tedy 1665, když byl povýšen do hodnosti polního podmaršálka.

Současně s vojenským postupem je možné po skončení třicetileté války sledovat také Croonovy ambice společenské. V roce 1650 získal český inkolát a byl jako svobodný pán přijat do českého panského stavu. V roce 1651 získává Zahořany, zahrnující vsi Horní a Dolní Týnec, Lovečkovice, Tašov, Řetouň, Všehradice, Valtířov, Vítov, Vitín, Lukavec u Lovečkovic, Nová Ves a díly Zahořan, Třeboutic, Travčic a Řepčic u Třebušína.[16] V roce 1663 pak zakoupil Divice se statkem Solopysky, ležící jižně od Loun.[17] Vedle zmíněných statků vlastnil Jan van der Croon také dvojici pražských domů na Malé Straně. První stával v místech dnešního Lichtenštejnského paláce při vltavském břehu na Kampě (č.p. 506/III),[18] druhý se nacházel na východní straně Malostranského náměstí. Vrcholně barokní přestavbou z něj vznikl současný Kaiserštejnský palác (č.p. 37/III).[19] Jako patron je pak van der Croon spojen s pozoruhodnou výzdobou kaple sv. Máří Magdalény v ambitech poutního místa na Svaté Hoře u Příbrami.[20]

První manželství uzavřel s Markétou z Birenbachu,[21] druhé po její smrti v roce 1663 s Markétou Blandinou ovdovělou Schützovou z Leopodlsheimu,[22] rozenou Söldnerovou ze Söldenhofenu, s níž jej již dříve pojily rodinné vazby. Obě Croonova manželství zůstala bezdětná. Roku 1662 Jan adoptoval svého mladšího bratra Františka, kterého ustanovil univerzálním dědicem. Zemřel 6. listopadu 1665 v Praze a jeho ostatky byly uloženy v kostele sv. Tomáše na Malé Straně. Designovaný dědic bratr František ovšem zemřel pár týdnů po něm a Zahořany spravované prozatím Janovou vdovou přešly na počátku osmdesátých let do rukou Františkovy dcery Františky Blandiny,[23] provdané za svobodného pána Františka Helfrýda z Kaiserštejna.

V roce 1698 bylo sepsáno a do desk zemských vloženo narovnání mezi Helfrýdem Františkem z Kaiserštejna a jeho manželkou Františkou Blandinou. Podle staršího ujednání z roku 1694 měl administrování statku Zahořany převzít manžel, přičemž Blandině náležel roční příjem 1500 zl. pro vlastní potřebu až do svátku sv. Jana roku 1698.[24] V roce 1701 Františka Blandina i Helfrýd František z Kaiserštejna zemřeli a zahořanské panství dědily jejich tři dcery, Barbora, Ludmila a Anna. Barbora se provdala za Leopolda Viléma z Valdštejna, který získal zahořanské panství jako její věno.[25] Avšak Leopold Vilém z Valdštejna, pán na Ronově a Zahořanech, už na podzim roku 1703 prodal dědičně držené panství Zahořany se zámkem a dalšími budovami Františku Mikuláši z Klebersbergu. Kupní cena činila 136 500 zl.[26] Od něj je o pět let později 5. března 1708 koupil Jiří Benedikt, svobodný pán Ogilvy za 139 200 zl.[27]

Ogilvyové

Tímto momentem se na počátku 18. století Zahořany opět dostaly do rukou majitelů z řad vojenské šlechty. Ogilvyové pocházeli ze Skotska.[28]

Jeden ze členů rozvětveného rodového klanu Jiří Jakub (1605–1661) odešel ve dvacátých letech na kontinent, kde se dal naverbovat nejprve do dánských, a později císařských služeb. Na konci třicetileté války velel pevnosti na brněnském Špilberku. Usadil se na Moravě, kde po jejím skončení získal inkolát a byl povýšen do stavu svobodných pánů. [29] Jeho syn Jiří Benedikt (1651–1710), kráčející v otcových šlépějích, dosáhl vysokých vojenských hodností nejprve v císařských, a potom v ruských a sasko-polských službách. V nich na sklonku života získal také řád Bílého orla, jenž zdobí jeho erb na průčelí zahořanského zámku.

Když nedlouho po zisku zahořanského panství v Gdaňsku zemřel, stal se jeho dědicem syn Heřman Karel (1679–1751), pokračující v rodové vojenské tradici. V císařských službách bojoval proti Francouzům i Turkům a stoupal ve vojenských hodnostech. V roce 1739 již jako císařský generál byl povýšen do stavu říšských hrabat a zastával post vojenského velitele Prahy. V listopadu 1741 ji ovšem nedokázal ubránit před útokem spojených francouzských, bavorských a saských oddílů, stejně jako o tři roky později v září před obležením pruským vojskem. I přes tyto neúspěchy byl Heřman Karel roku 1745 Marií Terezií jmenován polním maršálem.

V dějinách Zahořan sehrála významnou roli také jeho manželka Anna Ester z Weltzu (1692–1784), pocházející z prostředí korutanské šlechty. Byla to nepochybně ona, kdo v době manželovy dlouhodobé nepřítomnosti dohlížel na správu zahořanského patrimonia. Patrně byla i hlavní iniciátorkou stavebních úprav zámku i kostela a objednavatelkou jeho nového uměleckého vybavení. V zámecké budově nechala v roce 1716 zřídit samostatnou kapli.[30] Po smrti manžela na počátku padesátých let vstoupila do dvorských služeb polské královny a saské kurfiřtky Marie Josefy, dcery císaře Josefa I.

Ačkoliv z manželství Heřmana Karla s Annou Ester vzešlo deset potomků, pouze jediný ze synů se dožil dospělosti. Jmenoval se Karel Josef (1713–1755) a čtenáře nepřekvapí, že i on si zvolil vojenskou dráhu. Nezaznamenal již ale tak výrazné úspěchy jako předkové. Po jeho předčasném skonu zůstaly Zahořany ve správě matky Anny Ester, a to až do roku 1781, kdy je za 140 200 zlatých prodala dvorské komoře. Zemřela v Praze o tři roky později a byla pochována v kostele sv. Tomáše na Malé Straně.

Od josefinismu do 20. století

V roce 1807 zakoupil panství Ferdinand V. a připojil Zahořanské panství k Ploskovicím a Svádovu, které získal již v roce 1805. Kontrakt za 250 000 zl. byl kupní smlouvou potvrzen až 13. června 1809. Na základě smlouvy z 28. listopadu 1841 se majitelem panství Zahořany stal Leopold II., velkovévoda toskánský. Avšak po pěti letech bylo panství dne 2. března 1846 z majetku toskánských Habsburků prodáno a koupil ho nejvyšší český purkrabí, hrabě Karel Chotek. Prodejní cena nyní činila 300 tisíc zlatých.[31] Ještě v závěru patrimoniální správy příslušelo ze 118 domů vsi Zahořany stále 8 domů k panství Třeboutice. Jednalo se o domy č. p. 23, 24, 25, 26, 27, 28, 32 a 38, velké usedlosti a jejich rozrody na jihozápadním cípu návsi, po obou stranách ulice vybíhající ke Křešicím. Tato část vsi vznikla patrně až při prolomení hřbetu mezi Křemínem a návrším s kostelem Nejsvětější Trojice cestou směřující do Křešic. K roku 1848 měly Zahořany 118 domů s 650 obyvateli.[32]

V roce 1878 byla zaknihována změna majitele zahořanského velkostatku. Na základě testamentu se po smrti Karla Chotka vlastníkem stal hrabě Anton Chotek[33] a roku 1884 přešlo vlastnické právo na Karla Maria Chotka.[34] V roce 1891 se Zahořany uvádějí společně s panstvím Velké Březno (Allodial-Gut Grosspriessen mit Zahořan), které Chotkové získali v roce 1841, jako majetek hraběte Karla Maria Chotka, vnuka prvního majitele z rodu Chotků, pražského purkrabího Karla. V Zahořanech se v té době připomíná pronajímaný pivovar a cihelna vedená ve vlastní režii. Ředitelství velkostatků i lesní správa měly sídlo ve Velkém Březně, byť jeden správce sídlil na zámku v Zahořanech.[35]

V roce 1898 koupil zahořanský velkostatek za 500 tisíc zlatých inženýr Filip Dub.[36] Byl stavební podnikatel a majitel domu č. p. 585 na Královských Vinohradech a zřejmě pracoval i pro rodinu Chotků, od níž zahořanský velkostatek koupil.[37] Prodej Zahořan byl nejspíše vynucen špatnou finanční situací Karla Chotka.[38]

Počátkem 20. století byl v Zahořanech uváděn propachtovaný hospodářský dvůr a cihelna vedená ve vlastní režii velkostatku. V Zahořanech sídlila správa velkostatku a ves měla 112 domů s téměř 600 obyvateli. Byl zde kostel, fara a národní škola.[39] Roku 1917 koupil zahořanský velkostatek za 600 000 zl. majitel lovosické továrny na kůže Pavel Müller.[40] Müller ale statek zadlužil a banka stavebních živností v Lovosicích jej v roce 1925 prodala Josefu Hyrossovi (též Hyroš, Jiroš).[41] Ten majetek vlastnil společně s manželkou Martou.[42] V roce 1930 velkostatek koupil pražský advokát JUDr. Emanuel Kellner. V době okupace československého pohraničí a druhé světové války zahořanský velkostatek jako zábor vlastnila osidlovací společnost Sächsische Bauernsiedlung z Drážďan, která vykonávala také patronátní právo ke zdejšímu kostelu.[43] Po roce 1945 byl zahořanský zámek zkonfiskován a jeho interiéry posloužily jako kanceláře, byty, ordinace, sklady a pohostinství. Sídlilo v něm také ústředí JZD Křemín. Roku 1955 bylo zaknihováno vlastnické právo na majetek bývalého velkostatku na Československý stát, zastoupený místním národním výborem v Zahořanech, a to na základě přídělové listiny ministerstva zemědělství v Praze ze dne 9. ledna 1950.[44]