KONOJEDY A JEJICH DRŽITELÉ VE STRUČNÉ HISTORICKÉ RETROSPEKTIVĚ

Jakub Pátek

Konojedy ve středověku a raném novověku

Konojedy se rozkládají na západním a severozápadním úbočí Dubí hory v severním výběžku Českého středohoří. Ve starší i novější literatuře se tradičně objevuje informace o jejich existenci již v polovině 11. století, opíraná o zmínku v pamětních listinách o založení litoměřické kapituly. Mezi lokalitami tzv. redakce A, hlásící se svým zněním k roku 1057, však Konojedy nefigurují. Jejich jméno se objevuje teprve v tzv. redakci B, vystavené v roce 1218, která obnovovala starší privilegium nejspíše z šedesátých let 12. století.[1] Přesnější dobu vzniku obce sice neznáme, nicméně se nezpochybnitelně jedná o jednu z nejstarších lokalit dnešního Úštěcka. Její původní pojmenování Koňojedy, variované v pramenech jako Conoiedi, Konogedi, Konogied nebo Konogedy, označovalo ves, jejíž obyvatelé jedí koně. V němčině se ustáleně používaly zejména varianty Konoged nebo Konojed, ve zdejším nářečí potom Kundich.[2]

Nejen vznik vsi, ale i její nejstarší dějiny jsou obestřeny rouškou neznáma. Starší literatura předpokládala, že se již ve 13. století jednalo o farní obec s vladyckým sídlem. Samotní vladykové z Konojed se ovšem objevují v písemných pramenech až ve druhé polovině 14. století a první polovině století následujícího. První zmínka o zdejší tvrzi je k dispozici teprve k roku 1451, kdy ji spolu s dvorem a vsí prodala Běta z Konojed svému manželovi Ctiborovi z Tloskova.[3] Někdy mezi lety 1505–1509 se Konojedy dostaly do majetku Albrechta z Pojetic, jehož předkové již od první poloviny 15. století drželi Valkeřice. Albrechtovi potomkové, kteří se začali psát Konojedští z Pojetic, pak vlastnili Konojedy s Valkeřicemi v následujících třech generacích.[4] Vilém Konojedský z Pojetic zřejmě nechal v polovině 16. století přestavět zdejší tvrz na malý renesanční zámek.[5]

Představitelem poslední generace byl Albrecht Konojedský z Pojetic, sedící na Konojedech a Valkeřicích. Jako řada dalších šlechticů se zapojil do stavovského povstání, v jehož průběhu v roce 1620 zemřel. Konfiskační komise v rámci potrestání roku 1622 zabavila jen třetinu jeho pozůstalosti, nicméně komora zabrala všechny jeho statky. Patřila k nim ves Konojedy s tvrzí a poplužním dvorem, Horní a Dolní Dubičná, Stvolínské Petrovice, Mukařov, Čáslav a Merboltice, tvrz a poplužní dvůr Malý Šachov a tvrz a ves Valkeřice s poplužním dvorem. Statky, odhadnuté na cenu 53 783 kop míšeňských odkoupil v květnu 1623 za poníženou částku kladský hejtman Adam Bohumír Berka z Dubé, který také vyplatil Albrechtově vdově Marii, rozené ze Salhausenu, a dcerám Lidmile a Anně Eusebii náležející díl pozůstalosti.[6] Když Adam Gottfried zemřel (patrně 1626), dostaly se Konojedy prostřednictvím jeho sestry Heleny (smrtelně zraněné loupežníky v roce 1632 cestou z Konojed do Prahy) do rukou jejího manžela Zdeňka Lva Libštejnského z Kolovrat, od roku 1623 držitele sloupského panství a hejtmana litoměřického kraje. V roce 1640 přešly do rukou jeho syna Václava Františka,[7] který byl díky neúnosnému předlužení nucen zděděné statky odprodat.

V této době se Konojedy staly objektem zájmu litoměřického kapitulního probošta Maxmiliána Rudolfa ze Šlejnic, který se intenzivně podílel na projektu založení litoměřického biskupství. Pro budoucí fungování instituce bylo totiž nutné zajistit trvalý zdroj příjmů v podobě vlastního panství. Od počátku čtyřicátých let tak probošt korespondoval o možné koupi Konojed s pražským arcibiskupem kardinálem Arnoštem z Harrachu.[8] V roce 1643 odhadoval, že roční výnos panství by mohl dosáhnout 4 tisíc zl. Přednost ovšem později dostaly sousední Stvolínky, které pražský arcibiskup zakoupil v únoru 1647. Ještě v červenci téhož roku ovšem Šlejnic navrhuje Harrachovi, že by časem mohl přikoupit ještě konojedské panství a podřídit je v budoucnu také litoměřickému biskupovi.[9]

Konojedy za správy Šporků

Nakonec se v roce 1650 stal kupcem svobodný pán Jan Špork (cca 1600–1679), který zaplatil sumu 117 tis. zlatých. Jednalo se o jednoho z klasických vojáků fortuny, kterého třicetiletá válka a navazující vojenské kampaně vynesly ze selského stavu až do řad vojenské generality a říšských hrabat. Vrcholem jeho válečnické kariéry byla bitva u Sv. Gottharda (Mogersdorfu) v srpnu 1664, v níž výrazně přispěl k překvapivé porážce Turků, směřujících k Vídni. Koupi Konojed předcházel v roce 1647 zisk Lysé nad Labem, kterou jako komorní panství dostal Špork od Ferdinanda III. za přechod do jeho služeb. V šedesátých a sedmdesátých letech k těmto dvěma panstvím Špork přikoupil ještě ve východních a středních Čechách Choustníkovo Hradiště, Heřmanův Městec, Malešov, Hoříněves a Heřmanice, čímž vytvořil více než slušnou hmotnou základnu pro své dva syny a zároveň důležitý předpoklad pro další vzestup novopečeného hraběcího rodu. Samotné Konojedy pro Jana Šporka, který byl v roce 1664 povýšen do stavu dědičných říšských hrabat, z hlediska sídelní strategie nehrály významnější roli. Zdejší zámek se sice v průběhu druhé poloviny 17. století dočkal některých barokních úprav,[10] nicméně není zjevné, zda se tak stalo za Jana Šporka, nebo teprve později za jeho syna.

Konojedské panství nebylo od 16. století jednolitým územím. Tvořily jej tři sídelní enklávy, představované na jihozápadě Čáslaví, Mukařovem a Levínskými Petrovicemi, na jihovýchodě Konojedy a Dubičnou (patřící dílem k liběšickému panství) a na severu Merbolticemi a Valkeřicemi. Šporkovy statky hraničily převážně s úštěcko-liběšickým a stvolínským panstvím.[11] V prvním případě tak byli sousedy jezuité a ve druhém litoměřický biskup. V pomyslném centru konojedských statků se exteritoriálně rozkládalo městečko Verneřice, rozdělené v polovině 17. století mezi tři různé držitele.[12] Nejlidnatější vsí konojedského panství byly Valkeřice, Konojedy stály počtem hospodářství na druhém místě. Berní rula zde zaznamenává 8 hospodářů, 6 chalupníků a 18 zahradníků.[13] Jan Špork se po nákupu panství stal patronem zdejších kostelů. Duchovní potřeby jeho poddaných zajišťovaly po třicetileté válce kostely ve Valkeřicích, kde se nacházelo sídlo farnosti, v Merbolticích, Mukařově a Konojedech.[14] Špork byl také patronem kostela v Bílém Kostelci, připomínaného již ve druhé polovině 14. století, [15] který stál na pozemku patřícím ke Konojedům.[16]

Jan Špork zemřel v roce 1679 a o pět let později se správy větší části otcových statků ujal jeho starší syn František Antonín (1662–1738), pocházející z druhého generálova manželství s Eleonorou Marií von Finecke. Na rozdíl od svého otce, tvrdého a patrně i osobně málo vzdělaného vojáka, byl František Antonín aristokratickým intelektuálem s hlubokým zájmem o duchovní i kulturní dění své doby. Vlastní rozsáhlou stavebnickou, objednavatelskou a nakladatelskou aktivitou se zařadil mezi nejvýraznější postavy české barokní kultury.[17]

Zatímco Jan Špork se věnoval vytvoření odpovídající majetkové základny, zaměřil se jeho syn v rámci reprezentace mladého hraběcího rodu na transformaci její vnější podoby. Vizualizace nahromaděného bohatství měla v rámci barokní mentality dodat chybějící lesk rodu, který nedisponoval zářivým rodokmenem. Osobní podíl Františka Antonína Šporka na tomto projektu byl výrazně vyšší, než bývalo obvyklé v případě většiny jeho aristokratických současníků. Využíval k tomu své nemalé vzdělání, které nabyl studiem u kutnohorských jezuitů a později v Klementinu, kde se věnoval studiu filozofie a právních věd. Na počátku osmdesátých let si je prohloubil obligátní kavalírskou cestou, představující poslední fázi přípravy mladého aristokrata na vstup do vznešené společnosti, která jej zavedla do západní Evropy.[18] Hrabě byl po celý život velkým milovníkem filozofie a zaníceným čtenářem i vydavatelem literatury progresivních duchovních proudů. Od roku 1690 sice zastával post královského místodržitele, ale jeho úřednická kariéra se odehrávala více méně v titulární rovině.

Převážnou většinu času trávil na svých panstvích. Severočeské Konojedy v sídelní strategii Františka Antonína Šporka nehrály ani zdaleka tak významnou úlohu jako Lysá nad Labem (Špork ji v roce 1722 prodal Janu Václavu Černínovi z Chudenic, aby ji v roce 1734 odkoupil zpět od jeho vdovy) nebo Choustníkovo Hradiště, v jehož blízkosti založil v devadesátých letech 17. století lázeňský areál Kuks. Byla to patrně relativně velká odloučenost od těchto hlavních center šporkovské domény, která způsobila, že zdejším sídlům a krajině hrabě věnoval menší osobní pozornost. Nicméně i přesto zde nacházíme řadu jeho stop, byť většina z nich již v hmotné rovině neexistuje.

Poměrně hustě zalidněné konojedské panství pro hraběte představovalo výnosný zdroj příjmů. Dobová relace je popisuje jako sice převážně kopcovité, ale má údajně i některá pěkná pole a velmi mnoho chmelnic, jejichž produkce se vyváží do Saska a Bavorska.[19] Vedle ekonomického přínosu poskytovalo svému majiteli také výborné podmínky pro dvě z jeho velkých vášní – parforsní hon a především čižbu. Zdejší kopcovitý terén, na němž se střídaly lesy a háje se zemědělskou půdou a loukami, se skvěle hodil pro odchyt ptactva, který Špork s velkým zaujetím provozoval také na svých dalších panstvích.[20] V době podzimních honů a odchytu ptactva se hrabě s dvorem na konojedské panství pravidelně vracel, nicméně před pobytem v samotných Konojedech preferoval Valkeřice, v jejichž okolí nechal také vybudovat více než dvacet čihadel a pastí různého druhu,[21] které sloužily k odchytu ptactva nejen za účelem konzumace, ale již v této době nechal hrabě Špork ptactvo také kroužkovat. Trvalou připomínkou zdejší čižby je dodnes název osady Sluková nedaleko Valkeřic (něm. Schneppendorf). Pro své pobyty si nechal František Antonín v horní části Valkeřic v blízkosti farního kostela sv. Barbory vystavět v roce 1700 menší patrový trojkřídlý zámek se sálem zdobeným malbou a štukaturami, doplněný malou geometricky řešenou zahradou.[22] Při něm dal ve stejné době vybudovat malé divadlo, sloužící nejen zábavě panstva, ale také zdejších obyvatel. Později nechal v letech 1724–1728 zásadním způsobem přestavět původně středověký valkeřický kostel sv. Barbory, když již předtím v letech 1708–1709 realizoval obnovu kostel sv. Kateřiny v sousedních Merbolticích.[23]

Konojedský zámek naproti tomu na samém konci 17. století svou funkci panského sídla zřejmě postupně oslaboval. V roce 1696 Špork dospěl k rozhodnutí fundovat na svých panstvích špitály v Kuksu a právě v Konojedech. Jejich fundace ve prospěch řádu Milosrdných bratří-servitů byly císařem Josefem I. schváleny v roce 1699, resp. 1700. Proces byl nicméně komplikovaný, a tak v roce 1712 došlo k vydání nových fundačních instrumentů. S ohledem na skutečnost, že po řadě mnohaletých průtahů začal kukský špitál fungovat až v roce 1743,[24] byla nedávno vyslovena otázka, do jaké míry byl projekt konojedského špitálu realizován.[25] Mauritius Vogt v roce 1712 ve svém popisu konojedského panství uvádí, že zdejší zámek byl přeměněn na špitál již v roce 1699 a má v něm být z nadace, zajišťující příjem 6 tisíc zl. ročně, vydržováno čtyřicet pět chudých mužů a vojáků a mají zde působit dva kazatelé, lékárník, špitálmistr, kuchyňský písař, kuchař a švadlena. Špitál byl údajně vybaven vynikající lékárnou, řadou zařízených místností, dvěma jídelnami, vyzdobenými závěsnými malbami a dvěma kuchyněmi.[26] Šporkův životopisec, vystupující pod pseudonymem Roxas, v roce 1715 doplňuje, že při špitálu nechal hrabě vybudovat byt pro šest milosrdných bratří, a dále přináší informaci, že po smrti hraběte má celé panství připadnout špitálu.[27] Ať už konojedský špitál fungoval v jakékoliv podobě, určitá část budovy nepochybně i nadále sloužila pro potřeby vrchnosti, jak dokládají dobové zprávy.[28]

To se hraběti hodilo například v roce 1729, kdy eskaloval jeho konflikt s žířečskými jezuity a kdy došlo k zabavení a následné lustraci hraběcích knihoven na Kuksu a v Praze. Část závadných knih údajně nechal Špork s předstihem převézt do Konojed, které však zájmu vyšetřovatelů také neunikly.[29] Konojedské panství obecně hrálo významnou roli při Šporkových nákupech zahraniční literatury. Opakovaně sloužilo jako překladiště náboženských a filozofických, v Čechách často proskribovaných titulů, které si hrabě objednával z Drážďan a Lipska. Z Konojed a okolí se také rekrutovaly některé zajímavé postavy šporkovského okruhu. Nejvýznamnější z nich byl bezpochyby dlouholetý hraběcí hofmistr Tobiáš Josef Antonín Seeman (1679–1750), rodák z Valkeřic, který začínal jako kapelník ve Šporkově kapele v Lysé. Přímo z Konojed pak pocházel jiný hraběcí hudebník Peter Rölig (1650–1723), který byl společně s Václavem Svídou z Lysé na počátku osmdesátých let odeslán do Paříže a Versailles,[30] aby se tu naučil hře na nový hudební nástroj – lesní roh, a stal se později trvalou součástí šporkovského dvora.

Konojedy za správy Swéerts-Sporcků

Když František Antonín Špork v březnu 1738 zemřel, nezanechal po sobě vlastního mužského potomka. Biologické pokračování rodu v mužské linii tak zajistili synové jeho mladšího bratra Ferdinanda Leopolda (1664–1711). František Antonín, jehož jediný syn zemřel ve dvou měsících (1699), se rozhodl již s předstihem vyřešit problém následovnictví a pokračování rodového jména obvyklým dobovým způsobem – sám si vybral budoucího dědice svých majetků a zavázal jej trvalým používáním přízviska Špork. Hraběcí volba padla na manžela mladší z dcer Anny Kateřiny (1689–1754) svobodného pána Františka Karla Rudolfa ze Swéertsu (1688–1757).[31] Úzké příbuzenské vztahy mezi Šporky a Swéertsy byly navázány již v předchozí generaci, když se v roce 1686 František Antonín Špork oženil s Františkou Alžbětou Apolonií ze Swéertsu (1667–1726). Šporkova starší sestra Marie Anna Sabina se již o šest let dříve provdala za Karla Františka Rudolfa ze Swéertsu. Z jejich manželství vzešel výše uvedený František Karel Rudolf,[32] kterého si Špork vyhlédl jako manžela pro svou mladší dceru a zároveň svého univerzálního dědice.

Sňatek sestřenice s přímým bratrancem se uskutečnil sice s papežským dispensem, nicméně za velice nestandartních okolností v roce 1712.[33] Následně v roce 1718 hrabě svého synovce a zároveň zetě adoptoval. Ve stejném roce byl František Karel Rudolf povýšen Karlem VI. do hraběcího stavu a přijal nové přízvisko Swéerts-Sporck.[34] František Antonín jej ještě za svého života začal uvádět do správy vybraných panství. Jako první mu byly v roce 1715 společně s manželkou vyhrazeny právě Konojedy, kam se mladý pár přestěhoval z Lysé, s tím že jim byla Šporkem vyhrazena roční apanáž tři tisíce zl.[35] V pozdější době se nicméně zeťova pozornost přesunula k jiným sídlům, a to zejména po roce 1723, kdy František Karel Rudolf zakoupil panství Nový Berštejn u Dubé. Po tchánově smrti se pak hlavní Swéerts-Sporckovou rezidencí stala Lysá nad Labem. V těchto letech už na konojedském panství hrabě pobýval velmi zřídka, případně sem zajížděl z Nového Berštejna pouze na jeden den.[36]

Františka Karla Rudolfa je možné charakterizovat jako šlechtice – soukromníka, který dal před dvorskou, úřednickou či vojenskou kariérou přednost péči o zděděné i získané statky.[37] Tento spoluzakladatel pražské zednářské lóže U tří hvězd bývá hodnocen jako velmi schopný hospodář,[38] zavádějící na svých panstvích různé inovativní postupy pro zvýšení výnosnosti, sledující ovšem zároveň v určitých intencích také dobré životní podmínky poddaných. Tereziánský katastr v polovině 18. století zaznamenává v Konojedech celkem 31 domů, což oproti stavu v Berní rule představuje nulový nárůst. K výrazné změně nedošlo ani co do pozemkové skladby zdejších hospodářství. Bonita zdejších polí se odhadovala jako spíše podprůměrná. Dále se dozvídáme, že obyvatelé panství se živili většinou pěstováním dobytka a přivydělávali si předením. Do dějin Konojed se František Karel Rudolf nesmazatelně zapsal jako spolufundátor zdejšího servitského kláštera. V dubnu 1739 jako votivní poděkování za zachování života posledního syna Jana Kristiána založil s manželkou nadaci pro 20 milosrdných bratří,[39] kteří se měli věnovat vedení konojedského špitálu. Podle fundační listiny z prosince 1746 postoupil hrabě servitům zámek v Konojedech se zahradou a zámeckým kostelem k vybudování kláštera zasvěceného ke cti sedmi zakladatelů řádu. Právě jejich ochraně byl předtím poručen Jan Kristián.[40] Sídlo vrchnostenské správy se současně přesunulo do tzv. Zámečku, pozdějšího Úředního domu.[41]

Řeholníci, příchozí z pražského konventu u sv. Michala v lednu 1747, se po dokončení novostavby konventního kostela Nanebevzetí P. Marie pustili do budování nové budovy konventu, jejíž základní kámen byl položen v roce 1758.[42] Jako stavební místo byl vybrán prostor dosavadního pivovaru, dvora a ovčína, ležící východně od starého zámku.[43] Slavnostního zahájení výstavby se už ovšem fundátor nedožil. Když necelý rok předtím v listopadu 1757 zemřel, bylo jeho tělo převezeno z Lysé do Konojed, kde bylo uloženo do krypty konventního kostela po boku manželky Anny Kateřiny, pochované zde již roku 1754.[44]

Sama existence konojedského kláštera neměla dlouhého trvání. V lednu 1786 byl v rámci josefinských reforem zrušen, část vnitřního vybavení byla převezena do litoměřické biskupské rezidence a objekt připadl Náboženskému fondu. Zbývající servité Konojedy opustili do roku 1788, s výjimkou posledního převora Raymunda Weignera, který zde působil jako první farář v roce 1786 ustavené konojedské farnosti.[45] Té začal jako farní kostel sloužit dosavadní servitský svatostánek. Tehdejší držitel konojedského panství hrabě Jan František Kristián Swéerts-Sporck (1729–1802) odkoupil objekt bývalého konventu v roce 1790 od Náboženského fondu a nechal jej adaptovat na zámecké sídlo. Stejně jako jeho otec i on byl soukromníkem, který významněji nezasahoval do veřejného života.[46] Když v roce 1802 zemřel, byly jeho ostatky pohřbeny po boku již dříve zesnulé druhé manželky Terezie, roz. z Kounic (1742–1787) na konojedském hřbitově, založeném za vsí při cestě na Kravaře v roce 1787.[47]

Konojedy do zániku patrimoniální správy

Jan František Kristián po sobě zanechal dva syny, kteří byli v rámci dělení otcovské pozůstalosti uspokojeni jinými statky. Konojedské panství hrabě odkázal dceři Marii Barboře (1760–1834), provdané za hraběte Andrease O’Reillyho, která je obratem v roce 1804 prodala za 500 tis. zl. Ludvíku Sulzerovi. Tím se Konojedy dostávají po 150 letech mimo šporkovské, resp. swéerts-sporckovské držení a zároveň je tím nastartován proces rychlých výměn majitelů, který sledujeme po celou první polovinu 19. století až do zániku vrchnostenského systému správy. Ludvík Sulzer konojedské panství prodal již v roce 1813 svobodnému pánovi Vincenci Petru Wiederspergovi z Wiederspergu.[48] Když Wiedersperg záhy poté roku 1815 zemřel, koupil Konojedy a ostatní obce od jeho dědiců někdejší úštěcký lékárník Ignác Piller, který je věnoval své dceři. Po ní majetek zdědil její syn JUDr. Josef Mayer, který je jako vlastník připomínán ještě v osmdesátých letech 19. století. Všichni tito novodobí majitelé Konojed, s výjimkou Ludvíka Sulzera, našli poslední místo svého odpočinku na konojedském hřbitově. V roce 1848 došlo ke zrušení poddanství a patrimoniální správy a následnému zavedení nově reorganizovaného systému krajů, zřízení soudních a politických okresů a obecních samospráv. Konojedy se staly součástí nově ustaveného soudního okresu Úštěk a politického okresu Litoměřice. Pozice vlastníka statků se tím do určité míry proměnila, nicméně i nadále zůstával jednou z nejvlivnějších osob lokálního společenství.