Urbanistický vývoj Zahořan

Kamil Podroužek

Zahořany leží v úvalu mezi severozápadním svahem vrchu Křemín (243,3 m n. m.), východním svahem Holého vrchu (301,8 m n. m.) a jižním svahem Sedlecké plošiny. Mělkou pánev obsazenou středem obce vytváří soutok Lučního a Sedleckého potoka. Dlouhý tok Lučního potoka (Luhabach, Piskowitzerbach) přicházející ze severu odvodňuje četnými přítoky výše položený úval západně od Sedla (726,4 m n. m.), sbíhající mezi jižními dominantami východní části Českého středohoří: Litýšem, Soudným kamenem, Kalichem, Pannou a Trojhorou k jihu. Krátký Sedlecký potok pramenící pod Hořidly u Třeboutiček (371,5 m n. m.) meandruje Sedleckou plošinou severně od Holého vrchu, aby v Zahořanech doplnil vody Lučního potoka, který se před Křemínem stáčí k západu a v Třebouticích ústí do Labe. Luční potok rozdělující zahradu zámeckého areálu byl v těchto místech zregulován a jeho tok napřímen otevřeným kanálem. Před východním průčelím zámecké budovy bylo koryto přepaženo jezem a část vody svedena do dnes zasypaného náhonu, který obíhal východní a jižní stranu čtyřkřídlé zámecké budovy a směřoval podél jižní strany hospodářského dvora do retenční nádrže u č. p. 12. Ta je dnes také zasypána. Regulované koryto potoka se nachází v blízkém sousedství po jižní straně bývalého náhonu. Potok opět přirozeně meandruje až za bývalým soutokem na západním okraji intravilánu vesnice.

Také na Sedleckém potoce je umístěna nevelká retenční nádrž, a to v extravilánu Zahořan, u východního okraje vsi. Potok procházející středem obce je od pozemku u č. p. 42 zatrubněn a jeho tok sveden podél komunikace k mostku, kde ústí do Lučního potoka. Ze zatrubněné části Sedleckého potoka je vedena vpusť a níže též zaústěna výpust návesního rybníka, který v půlkruhu obklopuje usedlost č. p. 73 ve středu obce.

Situace toků a vodních ploch dává tušit proměny jejich funkce i urbanismu vsi. Zatímco nádrž na Sedleckém potoce zachytává přívalové vody ze Sedlecké plošiny a chrání usedlosti v jižní frontě severovýchodního okraje vsi, zasypaná nádrž na Luckém potoce nadržovala vodu, kterou přiváděl k mlýnu náhon od zámku. Na jez navazovalo napřímení vodního toku kanálem v zámeckém areálu, které bylo součástí jeho zahradní úpravy.

Otázky vzbuzuje umístění a tvar návesního rybníka. Jeho vybudování je patrně řešením odvodnění údolní nivy, které umožnilo rozvoj zástavby vsi v jejím současném centru. Rybník navazuje svým tvarem na průběh ulice, která obchází ze severu, z východu a z jihu domy č. p. 71, 72 a 73 a spoluvytváří tak v samém centru Zahořan téměř kruhově vydělený areál.

Na složitý urbanistický vývoj Zahořan upozorňuje také katastr. Katastrální území má výraznou východo-západní orientaci a je rozděleno Luckým potokem na severní a jižní díl.[1] Orientace každého z dílů je dána komunikacemi od brodu v Třebouticích do Encovan, z nichž severní kopírovala hranu terasy a jižní sestupovala severním úpatím Křemína na dno mělké pánve. Kolem těchto komunikací se rozvinula dvě jádra osídlení, což byl i na jižním úpatí Českého středohoří běžný urbanistický model vesnic.[2]

V severním dílu katastru lze zaznamenat tři sídelní jednotky. Podél cesty na hraně terasy vznikl dominikální dvůr s mlýnem a snad také s panským sídlem na západním okraji, dnes zastavěný domkářskou zástavbou. V jeho západním sousedství byl na východním konci terasy vystavěn zámek, v jádru renesanční, s rozsáhlou barokní zahradní úpravou. Severně od dvora, v místě vytěženého hliníku cihelny, vznikla nejpozději na sklonku baroka chalupnická zástavba o osmi usedlostech.[3] Písemné prameny dokládají parcelaci dvora k roku 1808. Podle stylu číslování čísly popisnými, které bylo provedeno v roce 1772, je patrné, že panský dvůr na západ od zámku v době číslování ještě rozparcelován nebyl, a v roce 1805 nedošlo v Zahořanech ani k přečíslování domů. Po domě č. p. 10, který stojí při západní straně cesty obcházející zámek ze západu, a po mlýnu č. p. 12 následují totiž na domech v areálu dvora čísla popisná 103-115, která jsou číslována v kruhu uvnitř dvora, a to od domu s č. p. 11 u vjezdu na severní straně, k západu, jihu a východu. Jediná budova na parcelním čísle 36 byla dominikální a přináležela k zámku č. p. 1. Také cesty, rybník, potok a náhon byly dominikálním majetkem.

Naopak domkářská zástavba v prostoru cihelny byla vystavěna ještě před číslováním obytných domů, jak dosvědčuje souvislá řada jejich čísel od č. p. 2 na severním okraji po č. p. 9 na jižním okraji. Domky od č. p. 75 pak zahušťovaly na jižním okraji zástavbu.

V jižním dílu katastrálního území lze rozlišit čtyři sídelní jednotky. Základ osídlení tvořilo šest usedlostí lemujících mezi rybníkem a Malým honem severní okraj cesty k Sedlci. Obytné domy usedlostí, orientované štítem ke komunikaci, měly světnice otočené k jihovýchodu. K nim v kontrapozici přibyly usedlosti v méně výhodné poloze nad Sedleckým potokem a spolu tak vytvořily základ ulice. K této rustikální zástavbě lze na západním okraji předpokládat dominikální sídlo, dvůr či tvrz, ohraničené ze tří volných stran rybníkem.

Navazující osídlení levobřeží Sedleckého potoka s rozptýlenou zástavbou vzniklo patrně až po výstavbě raně barokního kostela v jeho jižním sousedství, jak naznačuje umístění fary. Poslední ohnisko osídlení tvoří skupina usedlostí lemující po obou stranách cestu od návsi u rybníka k jihu, směrem ke Křešicím a Třebouticím. Tyto usedlosti náležely až do konce patrimoniální správy k panství Třeboutice.

Lze mít za to, že stávající podoba urbanismu Zahořan vznikla postupným propojením těchto sídelních jednotek a zahuštěním zástavby na křižovatce cest ve středu obce, kde se jižně od rybníka vytvořila nevelká náves. Z ní vycházela cesta k jihu do Křešic, k západu do Třeboutic a k severozápadu do Ploskovic. Další cesty směřovaly k východu do Encovan, k severovýchodu k Sedlci a podél zámku k severu do Velkého Újezdu. Velkým Újezdem vedla z Litoměřic přes Trnovany a Liběšice do Úštěku dálková cesta zvaná v pramenech via foralis.[4] V josefinské době byla trasa této komunikace přeložena severněji na nově vystavěnou silnici z Litoměřic do České Lípy. V té době měly Zahořany 89 čísel popisných, z nichž 9 náleželo k panství Třeboutice.[5] Ve 30. letech 19. století měly Zahořany již 117 domů a 531 obyvatel, z toho 8 domů s 36 obyvateli patřilo k Třebouticím.[6] Naopak 8 domů z Třeboutic se 30 obyvateli patřilo k Zahořanům. Během 19. století zaznamenala obec jen nevelký růst, v roce 1926 žilo v Zahořanech 573 obyvatel.[7]

Již na konci 18. století byly v Zahořanech připomínáni četní řemeslníci: sládci, hostinští, mlynář, bednáři, provazníci, kováři, zedníci, vinopalníci, krejčí, ševci, pekaři a řezníci. V roce 1833 jsou v Zahořanech uváděny mezi způsoby obživy obyvatel také průmyslové živnosti, předení a nádenické práce. Ve vsi byl jeden ranhojič, jedna porodní bába, dále palírna vinného lihu, 2 hospody a 2 mlýny.[8]V té době bylo u vsi 30 jiter dominikálních vinic a 11 jiter rustikálních vinic. Vrchnostenský dvůr byl rozdělen v dědičném nájmu a částečně propachtován.[9] Pod kostelem, který byl dle latinského nápisu v presbytáři vystavěn roku 1653, byla škola. Nad kostelem a školou vykonával patronátní právo majitel velkostatku.[10]

První škola byla zřízena patrně na zámku, neboť až do zřízení fary byli faráři ubytováni také na zámku. Podle místní tradice byla ale první škola zřízena v č. p. 11 v panském dvoře.[11] Prvním učitelem byl Jan Michael Goltz (Goltitz). Dostával 30 zl. pro sebe a 13 zl. pro chrámové hudebníky, palivo, pivo a ječmen. Dostával štolu za hraní při církevních příležitostech v Zahořanech a v Křešicích. Zemřel v roce 1665. Po něm byl do roku 1670 učitelem Elias Gerschl (Garschl) z Duchcova. Učitel Andreas Müller, který zemřel 8. 1. 1672, je v matrice nazýván učenec a umělec. Christian Schindler byl učitelem do roku 1678 a Jan Václav Weber asi do roku 1685. Christian Pinckert pocházel z Děčína a vykonával v Zahořanech učitelské povolání do roku 1693. Po něm byl učitelem Matheus Maxim Watzke, který v roce 1697 odešel na učitelské místo do Hrušovan. To mělo dobrou příčinu, neboť za Keisersteina byl patronátní fundační deputát kantora, stejně jako faráře, o polovinu zmenšen. Také za hraběte Klebersberga přišel na platech učitel o ½ vědra piva a farář o ½ vína. Po něm nastoupil do učitelského povolání Jiří Anton, který ho vykonával v Zahořanech 48 let do roku 1745. Byl bratrem tehdejšího sládka panského pivovaru. Ogilvyové příjmy učitelů zvyšovali a pojišťovali je zápisy v deskách zemských. Učitel měl také příjmy z mešních nadací, které vznikaly při farním kostele po roce 1713. Dne 30. 7. 1739 v půl čtvrté odpoledne vypukl u Zenkova v č. p. 52 požár, při kterém shořela fara, dům učitele, kde byla též škola, a 9 dalších obytných domů. Průběh požáru vylíčil právě tehdejší učitel Jiří Anton: Farář si popálil ruce, kantor však utrpěl hrozné popáleniny na celém obličeji, rukou, uších a prsou, aby se zachránil, musel ze školy vyběhnouti přes celý dvůr k vratům a asi 40 kroků běžeti skrz plameny. Požár vznikl z nedbalosti: Při příjezdu paní generálové Braunové (Browne) byly na zkoušku bez vědomí panstva vypuštěny 3 rakety. Třetí raketa byla prudkým větrem zahnána do vsi, kde spadla na jednu doškovou střechu, kde právě nikdo nebyl doma.[12] Od té doby až do výstavby nové fary[13] v roce 1755 bydlel farář opět na zámku, učitel pak byl ubytováván po soukromých bytech a vyučování probíhalo v panských nebo jiných domech.[14] V letech 1745 – 1783 byl učitelem Anton Michael Tornaus, který pocházel z Býčkovic a žil v domě č. p. 71. V tomto domě byla také nakonec zřízena škola, když před tím se učilo v poustce č. p. 99.[15] Bratrstvo ustavené při farním kostele v roce 1756 platilo učiteli za hudební produkci při pobožnostech bratrstva. Dekretem z 16. 10. 1783 byly za účelem zvýšení příjmů spojeny funkce kantora a kostelníka. V tomto roce se stal učitelem Jan Christoph Seemann, který žil a vyučoval v panském domě č. p. 36, a to až do roku 1793, kdy byla vystavěna školní budova č. p. 30. V roce 1785 byla k Zahořanům přifařena a přiškolena obec Sedlec a tamní škola v č. p. 24, patrně pokoutní, kde vyučoval František Köhler z Horního Litvínova, byla zrušena. Přechodně učil v Zahořanech také Josef Heide z Býčkovic, který byl pak z trestu přeložen do Mladé. Od roku 1823 do roku 1859 byl učitelem v Zahořanech Josef Pessel z Radovesic u Bíliny. V této době dostával učitel deputát: žito, pšenici, ječmen, hrách, čočku, máslo, sůl, dříví, chrastí a pivo. V roce 1852 byly tyto deputátní povinnosti vykoupeny a v roce 1868 bylo zrušeno i patronátní právo bývalé vrchnosti nad školou. Učitel Weber je v matričním zápisu z roku 1861 nazýván „počestným pánem a umělcem“. Od roku 1888 byl pak učitelem Václav Leinweber, který žil v č. p. 4. V roce 1875 se škola stala školou dvoutřídní a budova byla zvýšena o patro. V době přestavby školní budovy se vyučovalo v hostinci Josefa Hocka č. p. 73.

Dalším významným objektem, jehož historie ovlivnila urbanismus Zahořan, byl obilní mlýn. Ten byl umístěn v areálu panského dvora a od roku 1772 nesl č. p. 12.[16] Ve výčtu majetku panství je mlýn uváděn poprvé k roku 1574. Prvním známým mlynářem byl Daniel Stolc, připomínaný v roce 1677.[17] Český překlad latinského popisu z té doby upozorňuje, že mlýn měl dva vchody, pět sloupů a vedle byl řezací mlýn.[18] Po smrti první ženy Marie se mlynář Stolc oženil podruhé v roce 1676 s Dorotou Wunderinovou. V té době mu bylo 78 let. Zemřel pak v roce 1677 a rok na to se vdova provdala za Jana Rosenkrance, který vykonával mlynářské řemeslo do roku 1705. Dorota zemřela v roce 1709 a mlýn převzal nejmladší z jejich dětí, syn Jan Jiří, ovšem až po nabytí plnoletosti v roce 1713.[19] Zápis upozorňuje, že mlýn, který měl 2 krupníky a 2 sloupy, postavila a dala do provozu vrchnost. Mlynář platil nájem 100 zl., takže mu ročně zbývalo 20 zl., měl však vlastní zahradu a chmelnici. Během let Rosenkranc mlýn od vrchnosti odkoupil. Po smrti své ženy Apolonie v roce 1740 prodal mlýn Josefu Melzerovi a odstěhoval se do Litoměřic.[20] Melzer se po smrti své ženy Kateřiny v roce 1771 oženil z Terezií Ulrichovou ze Sedlce, ale rok na to ve věku 62 let zemřel. Živnost převzal v roce 1782 Jan Melcer, který pocházel z Horních Chobolic a vedl mlýn až do své smrti roku 1802. Po něm se stal mlynářem jeho syn Vincenc Melzer. Po Melzerově brzké smrti předala jeho žena Eliška, rozená Weisová, živnost poručníkovi nezletilých dětí, Josefu Kolmannovi. V roce 1811 převzal mlýn syn zemřelého Vincence Melzera, Anton Melzer, který ho vlastnil do roku 1844.[21] Po něm zdědil mlýn jeho nejstarší syn František, který byl mlynářem až do roku 1885. Po jeho smrti připadl mlýn druhému ze synů, Antonínu Melcerovi, který se dožil požehnaného věku 90 let. Mlýn pak byl několik let propachtován, nejprve na něm hospodařil Franz Romáček, po něm Karel Müller, pak Bucman a nakonec Fremek.[22] V roce 1889 odkoupil mlýn majitel velkostatku hrabě Karel Maria Chotek. S prodejem velkostatku v roce 1898 přešlo pak vlastnictví mlýna na stavebního podnikatele Filipa Duba. Ten mlýn prodal obratem Adolfu Jelínkovi a po jeho smrti v roce 1900 ho převzal Karel Jelínek, který provozoval mlynářské řemeslo v době první republiky. V té době proběhla poslední renovace jak budovy mlýna, tak mlýnského složení. V roce 1930 bylo na mlýně evidováno 1 kolo na vrchní vodu ve spádu 4,3 m, s výkonem vodního motoru 3,64 HP.[23]

Z tohoto procesu urbanistického vývoje se v Zahořanech dochovaly čtyři výrazné vrstvy typových venkovských staveb. Nejstarší barokní vrstvu tvoří zděné, původně dominikální stavby panského dvora a fary. Pouze výjimečně se ve vsi zachovaly rustikální patrové roubené domy s podstávkou a zapuštěnou pavláčkou z počátku 18. století, výraznou historickou stavební vrstvu však tvoří roubené a hrázděné domy s podstávkou a vyloženou pavlačí z konce 18. a počátku 19. století. Další urbanistická vrstva je zastoupena zděnými patrovými empírovými domy ze 30. – 50. let 19. století a nejmladší hodnotnou stavební vrstvu tvoří domy období historizujících slohů konce 19. a počátku 20. století, často se sušícím chmelovým podstřeším či doprovázené hospodářskou stavbou, určenou k sušení a skladování chmele. Z nich jsou chráněny dle Zákona o státní památkové péči čtyři domy:[24] č. p. 40 (ÚSKP 43718/5-4737), č. p. 42 (ÚSKP 43005/5-4736), č. p. 72 (ÚSKP 43315/5-2463), č. p. 77 (ÚSKP 53950/5-2466).[25] Zámek č. p. 1 je chráněn pod číslem ÚSKP 42886/5-2459 a areál kostela Nejsvětější Trojice pod číslem ÚSKP 42561/5-2465. Z drobných památek jsou chráněny sochy sv. Donáta (ÚSKP: 43388/5-2460) a sv. Jana Nepomuckého (ÚSKP: 42881/5-2461), na autentických místech pak výklenková kaplička na návsi (ÚSKP: 42488/5-2467), boží muka pod kostelem (ÚSKP: 43556/5-2464) a při cestě na Sedlec (ÚSKP: 42569/5-2462).